Mé blogy

Andaluský kůň-příběh-kapitola1

Andaluský kůň-Christine Frasseto (kapitola1)
http://www.howrse.cz/     

Baskicko, Naďa

Nikdy předtím jsem neviděla oceán. Sedím na útesu a sleduju, jak vlny bělají pěnou a naráží na skály. Poslouchám jejich tvrdohlavé burácení. Mořský vítr mi tancuje ve vlasech a na rtech cítím slané kapičky. Rozhodím ruce a odevzdávám své tělo silám živlů. Přitom se směju jako rackové, kteří při poletování nad vlnami hlasitě pokřikují. Možná bych mohla odletět pryč, vznášet se jako ptáci nade mnou, vzpírat se větru a pak se vrhnout do vody a ulovit nebohou rybu, která skončí jako kořist v jejich zobácích.

„Naďo! Pojď mi pomoct!“

Dychtivě si olíznu rty a neochotně odcházím od kraje útesu. Otec na mě zírá a jeho oči jakoby říkaly „nejsme tady kvůli zábavě“. Ale já bych si opravdu chtěla vychutnat zkoumání oceánu a běhat po vrcholu útesu, tančit mezi blankytně modrými hořci a sluníčkovými narcisy, fialovými orchidejemi a zářivým mákem a honit pestře zbarvené motýly. Slibuji si, že každou volnou chvíli svobody využiju k objevování této neuvěřitelné krajiny. Potom jdu zpět k asfaltu a soukromému letadlu, které nás dopravilo z Ruska – mě, tátu a naše koně. 

Naše zavazadla a vybavení, které chtěl otec vzít s sebou, už je naložené do něčeho, co vypadá jako golfový vozík. Sleduju, jak se vzdaluje po klikaté cestě mezi skalami a pak mizí za řadou dubů zakrývajících výhled na pobřeží. Zajímalo by mě, kde budeme bydlet. Před velkými kovovými dveřmi letadla stojí jako solné sloupy dva muži a čekají na otcův pokyn. Podává mi dvě lana. Budu mít na starost Mishku a Mysh’ a otec se postará o Zaldiu. I když jsme jim před nakládáním do letadla dali bylinná „sedativa“, mohou koně po tak dlouhém letu reagovat nepředvídatelně, když se znova octnou na pevné zemi. Na otcův signál muži otevřou dveře, které vytvoří rampu z letadla na zem. Vylezeme do letadla a jdeme směrem k polstrovaným boxům, kde netrpělivě čekají koně. Lana přivážu k ohlávkám a pak vedu Mishku a Mysh’, dvojčata „medvěda“ a „myš“, ven a přitom je šeptem uklidňuju. Jejich oči, uši a nozdry pečlivě zkoumají okolí a když zjistí, že nehrozí žádné nebezpečí, začnou se spokojeně pást. Zaldia ale musí dělat větší povyk. Otec ho musí uklidňovat a šeptat mu do ucha. Teprve pak svolí a přesune se na plošinu vedle. Každý sval jeho silného těla se třese, otáčí hlavu na všechny strany a obezřetně zkoumá každý detail svého okolí. Když uvidí klidně se pasoucí Mishka a Mysh’, trochu se uklidní. Zaldia udělá několik kroků na asfalt a pak do vřesoviště. Pohazuje dlouhou vlnitou hřívou a přitom odhaluje svůj obrovský krk. Jeho srst se na slunci leskne jako zrcadlo a pod ní se vlní mocné svaly. Elegantní chůze podtrhuje ušlechtilost andaluského plemene, jehož hrdost a síla se snoubí s křehkostí.

„Pane Tkačeve, letadlo musí odletět,“ přeruší nás jeden z mužů. „Musíme přesunout koně. Pojďte prosím za námi, ukážeme vám stáje.“

Otec přikývne, postroj přidržuje na volno a jde za dvěma muži, kteří jsou pořád ztuhlí jako prkno. Za nimi jdu já s Mishkou a Mysh’ podél cesty, po které odjel vozík se zavazadly. Když dojdeme k dubovému háji, ozve se kovové cvaknutí bočních dveří letadla. Koně se trochu polekají. Uklidním je a podívám se za sebe. Letadlo pojíždí po asfaltu, pak se otočí, ozve se burácení motorů a letoun začne nabírat rychlost. Jede směrem k oceánu stále rychleji a rychleji a těsně před okrajem útesu se velkolepě odlepí od země. Podvozek se zatáhne do trupu a kovový pták letí k nebi. Během několika vteřin se mi ztrácí z dohledu. Cítím, jak se mi stahuje hrudník a musím se několikrát zhluboka nadechnout. Právě jsem si uvědomila, že jsme přistáli v neznámé zemi a že už není cesty zpět. Doufám, že můj otec, který je vždy tak uzavřený a tichý a který mi o odjezdu řekl až na poslední chvíli, má dobrý důvod všechno opustit...