Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola11

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola11)
http://www.howrse.cz/     

Ten zatracený přívěsek bude můj konec. Mým úkolem je udržet ho v bezpečí a zůstat v ústraní, zatímco Battushigova „Síť“ bude hledat způsob, jak ho vyzvednout a mě s ním, teda doufám. Nejenže se mi kvůli tomuto proklatému kusu kovu rozpadl celý svět, teď navíc zmizel v nekonečných pampách. Kdyby tady byl profesor Temudjin s jeho Drobotem, mohl by prohledat okolí pomocí vestavěného detektoru kovů! Mohl bych použít svoje letadlo, ale v silném větru by dlouho nevydrželo. A pokud zapnu notebook na ovládání letadla, Hannibalovi špehové mě hned najdou. Mám jen jednu možnost: podpálit prérii a pak pročesávat popel a zkusit ho najít. Pokud přívěsek přežil požár na farmě mého předka Estebana ve Španělsku, tak určitě přežije i další o století později! Vezmu krabičku sirek a už se chystám škrtnout, když vtom mě zarazí hodnoty převzaté od mých prarodičů. Jakoby mě neviditelná ruka popadla za rameno. Všude kolem se prohání vítr, takže bych jen těžko mohl plameny zkrotit a kdyby se oheň rozšířil na zemědělskou půdu, zpustošil by ji taky. A navíc bych riskoval, že mě tvrdě pracující farmáři, kteří tuto půdu obdělávají, rozsekají na kousky. Vztekle zařvu a mrsknu sirkami o batoh. Ten batoh mám už od základní školy. Je vyrobený z kůže krav chovaných na dědečkově statku a je v podstatě nezničitelný. Najednou se mi vrátí vzpomínka ze školy... 

Já a Antonio Suarez, jeden z kluků ze třídy, jsme hráli kuličky. Antonio prohrál a zoufale se snažil vyhnout zaplacení a tak se rozhodl spolknout všechny své kuličky a málem se udusil. Ředitel zakročil a pomohl mu dostat ze sebe většinu skleněných kuliček, ale nikdy jsem nezjistil, jak se mu podařilo dostat ven ty v jeho břiše... Tahle neočekávaná myšlenka mi ukázala správný směr a najednou mi začíná docházet, co se muselo stát. Nandu pravděpodobně zhltnul můj přívěsek stejně nenasytně, jako Antonio spolykal své kuličky. Stejně tak spořádal i můj chleba. A pokud nechci strávit zbytek života prohledáváním jeho výkalů v rozlehlých pampách, musím ho za každou cenu chytit!

Když vezmu v úvahu, že nandu běhá rychlostí zhruba 65 km/h a může dosáhnout rychlosti až 80 km/h, je jasné, že ho nikdy nemůžu dohnat pěšky. Zapískám na Tormentu, která se někde pase, a pak zahlédnu její hlavu vyčnívající nad vysokou trávu. Nastraží uši, zařehtá a cválá ke mně. Hodím si batoh přes rameno, vezmu uzdečku a sedlo a jsem připraven bez milosti dopadnout toho nandu. Doufám, že jich tady není příliš mnoho, opravdu nejsem expert na nelétavé ptáky a neměl jsem čas si zapamatovat jakékoli výrazné rysy, podle kterých bych mohl ptáka odlišit od ostatních v jeho hejně. Snažím se zahnat ten negativistický přístup a vyšplhám se do sedla. Díky výšce bych měl mít větší šanci toho zlodějského ptáka – nebo ptáky – zahlédnout.

Při svém útěku za sebou nechal stopu v porostu. Zadupal trávu a zlomil několik větví, protože měl roztažená křídla pro lepší rovnováhu při běhu. Vidím, že kličkoval a rychle a náhodně měnil směr. Musíme s Tormentou zpomalit, jinak se v tom ptačím bludišti ztratíme. Postavím se na třmeny, stíním si rukou oči a pohledem projíždím horizont. Tam! Něco tmavého se pohybuje vedle porostu stromů ombús. Lehce Tormentu stisknu nohama a ona hned zrychlí do trysku a běží přímo k tomu nejasnému stínu. Kdybych tak teď měl guardamontes, kožená křídla chránící před škrábáním a bodáním od všeho, co tu roste. Moje klisna se nebojácně žene kupředu. Brzy doženeme nandu, který pobíhá dokola pod větvemi stromů jako zvíře v kleci. Proč se tak svíjí? Upřímně doufám, že se snaží vyplivnout můj přívěsek, protože tak bych ho aspoň nemusel, abych tak řekl, „sejmout“. Ale když zjistím, z čeho je tak rozrušený, stydím se za svou sobeckost...

Tormenta se zastavuje. Zkrvavené tělo jiného nandu, pravděpodobně jeho družky, leží na zemi roztrhané na kusy vedle hnízda. Nezbylo nic než světle žluté skořápky. Nandu poskakující v žalostném transu si nás ani nevšimne. Opatrně rozvazuju laso visící ze strany hrušky sedla, beru do ruky smotané lano a druhou rukou začnu roztáčet smyčku ve vzduchu. Polknu a pak – hop – hodím laso. Buď mám štěstí, nebo se projevily hodiny tréninku s mým dědou. Zasáhl jsem cíl a silně tahám za lano, abych utáhl smyčku. Ale přesně v té chvíli se najednou Tormenta postaví na zadní, řehtá a vyhazuje. Nakonec padám k zemi a ona utíká pryč. Celý zmatený sleduju nandu, jak pobíhá kolem dokola na mém laně a mává křídly ze všech sil. U toho vříská, jako by byl posedlý. Utáhnu laso ještě víc a kus lana si omotám kolem zápěstí. Snažím se postavit zpátky na nohy, když na mě najednou něco spadne z větví stromu a pod tou vahou padám obličejem přímo na zem. Do zad se mi vrývá bolest, jakoby do mě někdo bodal dýkou a v nose cítím silný pižmový zápach... Maldito, to je puma!