Mé blogy

Ledový kůň-příběh-kapitola9

Ledový kůň-Christine Frasseto (kapitola9)
http://www.howrse.cz/    

„Jsi tak hloupý, měl jsi ty peníze vzít! Mohl sis za ně koupit nový kabát!“
Po cestě, která mi připadala nekonečná a ani na chvíli jsem nezamhouřil oko, mě to, co mi řekla Salonqa, hluboce zranilo. Takhle ostrá je i obyčejně, ale nedokáže pochopit, proč bych si nikdy nic nevzal od někoho, jako je Hannibal. Přes všechny jeho filantropické snahy to musí být zvrácený člověk, když dokázal Altaïra praštit jako divoch. Kdybych si vzal jeho peníze, cítil bych se špinavý.
Salonqa si nahlas povzdechne a pak si pořádně zívne, což mi připomíná, že jsem ji probudil zrovna, když usínala. Jde do koupelny a vrací se s dezinfekčním krémem, vatou a obvazy. Nohou posune židli a bradou mi pokyne, abych si na ni sedl:
„Vypadáš, jako by ses popral s medvědem. Nejdřív ti to vyčistím a pak mi můžeš ukázat fotky toho válečku. Pokud si pro něj Hannibal přišel osobně, tak musí být opravdu cenný.“
„To štípe!“
„Nebuď takový slaboch! Tak, a je to.“ Když Salonqa vezme můj telefon a začne si prohlížet fotky, její špatná nálada zmizí a ihned ji nahradí obrovská zvědavost. 

„To je neuvěřitelné!“
Pak sáhne do šuplíku a podá mi blok a tužku.
„Škoda, že jsi nevyfotil i ten kostěný váleček. Rozhodně bychom měli lepší představu o tom, co to vlastně je. Každopádně to zkus namalovat zpaměti, tu hlavu koně a všechny ostatní vyryté symboly.“
„Ano, pane!“ Zatímco čmárám tužkou jako dítě na základní škole, Salonqa nahrává fotky do svého notebooku. Uspořádá je do obdélníku, který po otočení a vytvoření 3D modelu vypadá úplně jako originál. Opravdu koukám.
Salonqa se podívá na můj obrázek, naskenuje ho a pak udělá to stejné, jako s předchozími fotkami.
„Vypadal takhle?“
„Až na to, že jsem ho namaloval jako koza s Parkinsonem, tak docela jo.“
Salonqa se intenzivně zamyslí a pak se na mě upřeně zadívá. „Starověký jazyk a podivné symboly. Pokud to chceme rozluštit, budeme potřebovat pomoc. Můžeme použít ‚Síť‘?“
Síť... To jsou všichni uživatelé internetu, kteří ať už jsou ve svém oboru známí, nebo vystupují anonymně, nám pomáhají s vytvářením vzdělávacího systému pro děti mongolských kočovníků. Jsou v ní zapojeni lidé všech národů využívající všechny dostupné znalosti ze všech možných oborů a všichni si navzájem pomáhají. Takže by to bylo perfektní místo pro hledání odpovědí!
Zatímco připravuji opravdu silný čaj, slyším Salonqu, jak píše na klávesnici jako posedlá. Když se rozhodne do něčeho pustit, tak ji nic nezastaví. Její vůle a energie je nepřekonatelná... Úplně ji vidím, jak se mračí a netrpělivě si odfukuje vlasy z očí. Její dlouhé, štíhlé prsty tancují po klávesnici, občas se zastaví a dá si vlasy zpátky za ucho. Říká, že jednou si je všechny oholí. Doufám, že to nikdy neudělá, protože její vlasy zbožňuju. Mahagonové kudrlinky, které blokují světlo. Její vlasy bych mohl hladit celé hodiny a utápět se v jejich vůni. Stojím tady ale jako idiot a jako v hypnóze zírám na její záda. Hrnky s čajem mě pálí do dlaní, až nakonec Salonqa praští do klávesy „Enter“ a opře se do židle. Protáhne si krk a ruce za zády s prsty roztaženými jako pěticípá hvězda.
Vstane a jde ke mně pro čaj.
„Díky! Proč na mě ale tak zíráš? Mám na tváři inkoust nebo něco?“
Samozřejmě jí nedokážu říct, jak moc jsem do ní blázen a jak moc ji mám rád. Místo toho se podívám jinam a cítím jak rudnu. Pak se jí zeptám:
„Máš zrcadlo?“