Mé blogy

Amira, egyptská princezna-příběh-kapitola13

Amira, egyptská princezna-Christine Frasseto (kapitola13)
http://www.howrse.cz/     

Po cestě se soustředím na svůj vztek. Ten člověk, Hannibal, má nezměrnou moc a může si naprosto beztrestně dělat, co chce. John a Battushig mi vysvětlili, že nikdo, ani místní policie nebo americký velvyslanec, by mě nebral vážně. Nesnáším diktátory. Ale stejně jako ostatní diktátoři je i Hannibal nakonec jenom člověk. Musí mít nějaké slabé místo. Musím ho jen najít a použít ho proti němu. Ale do té doby se mu musím podvolit. Chce se mi z toho křičet. John, pragmatik za všech okolností, dal trojúhelník do krabičky a tu zabalil do malého baťohu spolu s lahví vody a pár dalšími věcmi. Od odjezdu z Káhiry se tváří ponuře a neřekl ani slovo.

Klášter svatého Bišoje vypadá za svitu Usira, nočního slunce, tajemně. Pod sametovou oblohou posetou chladnými hvězdami se tichá budova zbarvuje do popelava a kolísá mezi šedou a matně stříbrnou. Čekáme na signál v temnotě klášterního nádvoří. Najednou se z prázdnoty jako duch zhmotní postava. Potlačím v sobě výkřik. Poznávám bratra Zachariáše, ozvěnu jeho kroků dusí hlína. „Přinesli jste to, oč jsme vás žádali?“ 

Z jeho ledového, hrozivého hlasu mi běhá mráz po zádech. John přikyvuje a ukazuje na svůj baťoh. Bratr Zachariáš po něm hodí pohledem ostrým jako skalpel, ale John neustupuje a jeho pohledu neuhýbá. Mnich nám pokyne, abychom šli za ním. Přecházíme dvůr, přičemž míjíme kostel Panny Marie a jídelnu. Pak jdeme nahoru po úzkém schodišti a pohlcuje nás tma. Z hrobového chladu mi vstávají chlupy na krku. Nebo by to mohlo být strachem. John zapne funkci svítilny na svém telefonu a o chvilku později rozsvítí svítilnu také bratr Zachariáš. Ten náhlý příval světla mě moc neuklidnil. Jdu dál za nimi do zaprášené, zatuhlé chodby. Když dojdeme ke dveřím, John se zeptá:

„Pane, tedy otče, je toto jeskyně, ve které se skrýval svatý Bišoj?“

„Ne,“ odpoví bratr Zachariáš otráveně, „tohle jsou jen sklepy na olej.“ „Ale neobjevili v těchto jeskynních v devatenáctém století rukopisy, které sem přinesli mniši prchající v osmém století před pronásledováním ze Sýrie a Bagdádu? Ty rukopisy, které Leyla našla v malované jeskyni a které jste si už určitě prohlédl, pochází ze stejného období?“

Bratr Zachariáš je zaskočen náhlým přívalem otázek. Na chvíli se zastaví a přeměří si Johna zelenozlatýma očima. Potom odpoví:

„Pochází z konce třetího století př. n. l. Proč se o to tak zajímáš?“

„Jak spolu souvisí tyto rukopisy a kovový trojúhelník, o který má pan John Fitzgerald Hannibal takový zájem?“

Mnichova tvář potemní a vypadá to, jakoby mluvil k neviditelné postavě stojící za námi.

„Bylo napsáno: „Nejlépe střežená tajemství se skrývají všem na očích... Najednou se začne smát téměř démonickým smíchem. Ozvěna se odráží od stěn chodby.

„Ale Pane, považoval jsi mne za nehodného pochopení tvého poselství... sluneční svit! Ta hloupá děvka...“

Nenávist bratra Zachariáše mě zaplavuje jako žhnoucí láva. Je nebezpečnější než kobra. Jeho hněv a frustrace mě děsí natolik, že začnu Johna tahat za ruku a koktám:

„D... Dej mu ten trojúhelník, Johne, rychle!“

„Ne ne! Pokud vám pan Hannibal slíbil milion dolarů výměnou za trojúhelník, pak musíme tuto výměnu řádně dokončit! Pojďte za mnou!“

Nervózně pokračuje chodbou, až dojde k dřevěným dveřím zamčeným velkým klíčem. Zuřivě je otevírá.

„Chcete vidět jeskyni, kde se ukrýval svatý Bišoj? Trvám na tom. Prohlídka je zdarma! Zde visel řetěz, který si připevnil k vlasům, aby neusínal při meditacích, když čekal, až mu Bůh sešle vidění... Vidění!!!“

Zase ten šílený smích. Pokračujeme za ním hlouběji do jeskyně. Bere černý kufřík a natahuje ruku. Na jeho zápěstí vidím vytetovaný černý kříž. Je to koptský kříž zdeformovaný mnoha zduřelými jizvami. Vypadá to jako skarifikace. Běhá mi z toho mráz po zádech. John z něj nespouští oči a vytahuje z batohu krabičku s trojúhelníkem. Pak ji pokládá do natažené dlaně mnicha. Mnich sevře krabičku v ruce a strká si ji do kapsy. Potom s rychlostí hada popadne kufřík, vyběhne z jeskyně, zabouchne nám dveře před nosem a zamkne nás uvnitř.

Jsem ochromená strachem, ale zároveň se mi ulevilo, že už nejsme vydáni na pospas tomu psychopatickému mnichovi. Obracím se na Johna s poněkud nepříjemnou myšlenkou. Když je takový sportovec, proč se nepokusil bratra Zachariáše zastavit pomocí juda, karate nebo třeba úderem hlavou, abychom tu nezůstali uvězněni jako idioti? Jako by mi četl myšlenky, ukazuje mi John svůj telefon.

„Myslel jsem, že bude lepší ho nechat mluvit. Nahrál jsem jeho doznání.“

„Opravdu? A to nám má pomoct dostat se odtud ven?“

„Ne, ale můžeme to použít později. Pojď za mnou.“

John skloní hlavu a jde směrem k výklenku v jeskyni. Pak si před ním klekne. Otevře dřevěná dvířka, která vedou do druhého tunelu. Ten je mnohem užší, než ten první.

„Ve své době byli mniši vždy připravení na nejrůznější invaze. Nachystali si únikovou cestu, aby mohli z kláštera nepozorovaně uprchnout. Pojď prosím za mnou...“

„Tím pádem musel Zachariáš vědět, že tuhle únikovou cestu nakonec najdeme, ne?“ „Nejspíš. Zřejmě si myslel, že takhle bude mít dostatečný náskok na to, aby peníze ukryl na bezpečné místo. Co by člověk neudělal kvůli milionu dolarů...“