Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola12

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola12)
http://www.howrse.cz/     

Je čas zpanikařit. Jsem rozpláclý na zemi obličejem dolů uprostřed pamp. Na zádech mám pumu připravenou rozdrtit mi krk smrtícím stiskem čelistí, aby si pak mohla vychutnat nejlepší kousky mého masa. Moje klisna zmizela a bláznivý nandu tahá za lano, které je pevně omotané kolem mého zápěstí, takže mi ho skoro vykloubil. Ze všech sil se snažím setřást predátora a sundat jeho tlapy z mých zad, ale jediný výsledek mého úsilí je, že zaboří drápy ještě hlouběji. Co ksakru dělá puma tak daleko na sever v pampách? Obvykle se živí ovcemi z patagonských statků, ale možná pumy zrovna taky prožívají nějakou krizi a musely opustit své území a zkusit štěstí dál na severu? Než najdu odpověď na tuto hypotetickou otázku, musím nejdřív vymyslet, jak se zbavit té bestie dřív, než ze mě bude mleté bife stejně jako z toho mrtvého nandu!

Cítím horký dech pumy, jak se přibližuje k mému zátylku. Pokud něco rychle neudělám, je se mnou konec. Prohnu se v zádech a opřu se do kolen a předloktí, abych útočníka destabilizoval. Zuřivě zařve a zaboří drápy do mých trapézů. Hodně špatný nápad. Bolest je nesnesitelná. Můj zoufalý křik tlumí trsy trávy, do které mám zabořený obličej. Stačí jí trochu zatlačit dolů a zlomí mi vaz. Najednou se ozve opravdu vzdorovité ržaní a cítím, jak se drápy bestie trochu zatahují a jak přenáší váhu na moje záda. Rozptýlil ji blížící se kůň. Představuju si hlavu šelmy, jak se otáčí za bojovným hlukem, který vydává moje Tormenta. Přišla mě zachránit i přes svůj instinktivní strach z kočkovitých šelem. Puma strašlivě zařve, na chvíli mě nechá ležet a vrhne se na nového útočníka. 

Osvobozen od drápů a tíhy predátora se otáčím na stranu a snažím se co nejvíc narovnat a dostat se na kolena, ale lapám po dechu. Bestie se zatím vrhla na Tormentin krk a zarývá drápy hluboko do masa na její hrudi a krku. Má klisna kulí oči a kvůli váze útočící šelmy ztrácí rovnováhu. Otáčí se a snaží se vrhnout na kmeny stromů, aby se bestie zbavila. Ale puma se nepouští a i přes Tormentino závratné poskakování se chystá zabořit své tesáky do jejího krku. Ten strašný výjev mě vyburcuje k akci. Vstanu a rozbíhám se kupředu, násilím otvírám batoh a vytahuju facón, velký gaučovský nůž. Zařvu válečný pokřik a běžím přímo na šelmu. Znovu a znovu do ní zběsile bodám, až se konečně pustí. Puma padá bezvládně na zem. Klekám si a dál do ní bodám, dokud mě naříkající Tormenta nezatahá za límec košile. Jako bych se probouzel ze zlého snu, konečně pouštím nůž na zem. Zabořím obličej do její hřívy a objímám její krk. Pak propukám v pláč. Najednou se mi hrozně zamotá hlava, vidím rozmazaně a cítím, jak upadám do bezvědomí. Nezáleží na tom, co bude dál, hlavně že moje Tormenta je v bezpečí...

* * *

„Olà, Senor. Que tal?“

Cože? Kdo se mě ptá, jestli jsem v pořádku? Zamrkám a zkouším se posadit, ale strašná bolest mě položí zpátky na záda.

„Tor... menta, mi caballo? Moje klisna?“ Na tváři dívenky, která stojí nade mnou, se rozzáří široký úsměv.

„Je v pořádku. Tvá klisna je úžasná. Přišla na statek pro pomoc. Můj táta tě našel v bezvědomí vedle pumy. Donesl tě sem. Jsem tak ráda, že jsi vzhůru. Já jsem Isabel. Jak se jmenuješ?“

„Me llamo Pablo. Ale ten... ten nandu. Utekl?“

Na mou otázku mi odpoví veselým smíchem. Pak mi podává tác se zakrvácenými kapesníky, čistými obvazy a mísou plnou bílé hmoty.

„Tuk z nandu. Je léčivý, hahaha!“

Její smích je nakažlivý, ale pak se mě zmocňuje hrůza, protože jako další mi podává talíř plný grilovaného masa.

„Maso nandu. Skvělé na asado !“

Přikyvuju, ale nemám chuť na pštrosí grilovačku. „Našli jste uvnitř kousek kovu?“

„Uvnitř čeho?“ říká a lehce se zamračí.

„Uvnitř toho nandu!“ Skoro křičím.

Její tvář potemní a udělá krok zpátky. Váhavě vsouvá ruku do kapsy a vytahuje můj přívěsek. Povzdechne si a pak mi ho se smutným úsměvem podává.

„Můžu si ho nechat?“

Vezmu si přívěsek a pozorně si ho prohlížím, jestli je opravdu můj. Určitě je to ten stejný proklatý přívěsek. Teď si povzdychnu zase já. Strčím si přívěsek do kapsy a řeknu:

„Nemůžu ti ho dát, promiň. Ale chtěl bych ti dát něco jiného. Prohlédni si mé věci, jestli by se ti něco líbilo.“

Obsah mého batohu už asi dobře zná, protože vystřelí z místnosti a vrátí se s velkým úsměvem na tváři. „Tohle. Můžu si to nechat?“

Usměju se a přikývnu. Pak ji sleduju, jak pobíhá po místnosti s mým Draeroplánem nad hlavou a vydává zvuky motoru. Nakonec vyběhne z místnosti.

Doufám, že si jednou vyrobím nové, silnější a možná trochu podobné Drobotovi profesora Temudjina. Ale do té doby budu žít s vědomím, že můj Draeroplán slouží malé holčičce v pampách jako hračka a cesta k jejím snům...