Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola1

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola1)
http://www.howrse.cz/   

Narodila se předčasně. Té noci řádila zuřivá bouře, které říkáme Tormenta. Zatímco se můj dědeček Ramundo snažil zachránit její matku před vykrvácením, já otíral klisničku slámou, abych odstranil zbytek blány plodového vaku a snažil jsem se ji zahřát. Byla tak malinká a sotva se hýbala. Aniž bych věděl proč, začal jsem ze všech sil vdechovat do jejích nozder. Jako bych jí snad ve svých pěti letech mohl dodat sílu dýchat. Pak jsem jí dál třel na hrudi, povzbuzoval ji, vdechoval do nozder i přes naléhání mého dědečka, abych přestal ubohou kobylku trápit. Propukl jsem z toho v pláč. Pevně jsem ji držel, kolébal ji a prosil ji, ať se probudí. Pak jsem ucítil, jak mě dědečkova ruka tahá za rameno a musel jsem ji pustit. V tu chvíli se ozval ohlušující hrom. Hluboko v hrudi jsem ucítil silné pálení a nehybné hříbě mi skočilo do náručí. Uvolnil jsem své sevření. Nemohl jsem uvěřit zázraku, který se právě stal. Její nohy se začaly pohybovat v pomalém cvalu díky vrozenému pudu sebezáchovy. Snažila se zvednout hlavu a já slyšel chaotický tlukot jejího srdce.

„Maldito!“ vykřikl dědeček nevěřícně. „Pablo, tys ji zachránil. Podívej, snaží se postavit na nohy!“

Slzy radosti mi zastřely zrak. Byl to úžasný pohled, sledovat novorozené hříbě, jak se snaží postavit, udělá pár kroků a pak vyčerpáním spadne zpátky na zem. Pak to zkouší znovu, nemotorně stojí na nožkách a i přes zmámenost už hledá cecík své matky.

„Dál ji zahřívej,“ vykřikl dědeček. „Já dojdu pro mléko a deku.“

Došla zpátky ke mně a zkoušela mi cucat prsty, uši a nos, zatímco jsem ji dál intenzivně masíroval. Když se dědeček vrátil do stájí, kapala z něj voda. Klisnička zatím usnula opřená o mě. Do ruky mi strčil láhev a přes ramena mi dal deku jako plášť, aby nás oba zakryla. Bylo to poprvé, co dědeček Ramundo ukázal svou citlivou stránku. Kobylka se třásla ve spánku, její rty hledaly ve vzduchu cecík, až nakonec našly lahvičku. Začala pít velkými doušky. Dědeček zavrtěl hlavou a pak zamumlal:

„Statečný drobeček. Jak jí budeš říkat?“

„Tormenta.“

 Ta noc, kdy se Tormenta narodila, je pořád mou nejsilnější vzpomínkou. Vyrůstali jsme spolu, poznávali se a uklidňovali jeden druhého. Brzy nabrala na velikosti i síle a stala se z ní půvabná kobylka šedohnědé barvy s čokoládovou hřívou a vysokými, bílými podkolenkami. V létě jsme se spolu čvachtali v brouzdališti, na jaře jsme hráli na schovávanou ve vysoké trávě a dokonce jsem ji naučil hrát i fotbal! Kdyby střední škole před Bachillerato, maturitní zkouškou, ve městě Santa Rosa. To už jsem do školy nemohl jezdit na koni a místo toho jsem jezdil autobusem. Nejtěžší pro mě bylo, když jsem odcházel na univerzitu do Buenos Aires. 

Samozřejmě jsem se těšil na to, až opustím hnízdo a užiju si trochu nezávislosti na kolejích v hlavním městě, ale zároveň mi trhalo srdce, že Tormenta zůstává tady. Viděl jsem ji jen během prázdnin mezi semestry. Den před odjezdem do Buenos Aires se mnou promluvil dědeček Ramundo. Vím, že byl velmi smutný z toho, že se stěhuju pryč z našeho statku, kde je budoucnost hrdých gauchos ze starých časů už teď stejná jako budoucnost paesanos, chudých rolníků. Mluvil ale jenom o tom, jak je hrdý na mě a na to, že jdu studovat. Pak ukázal na kus kovu na mé hrudi pověšený na kožené šňůrce, který pochází od našeho předka Estebana. Nosím ho už od malička.

„Vždy naší rodině přinášel štěstí. Měj ho vždy u sebe a buď silný. A neztrať se v hlavním městě. Adios!“ 

Teď, když vím, odkud ten proklatý kus kovu pochází, už chápu, proč mi nikdy žádné štěstí nepřinesl...