Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola4

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola4)
http://www.howrse.cz/     

Myslím si, že „Drobot“, dron a robot v jednom vytvořený studenty profesora Temudjina, je geniálním výtvorem! Jeho tvar připomíná něco mezi zmutovanou housenkou a létajícím švábem a i když na první pohled nevypadá zrovna pěkně, může díky tomu fungovat ve všech geografických a klimatických podmínkách. Tento stroj by mohl vyhrát zlatou medaili v desetiboji – umí létat, skákat, plazit se, běhat, plavat, lyžovat, vystřelovat háky na laně, šplhat po hladkých stěnách a dostat se z každé situace. Je také „inteligentní“, přizpůsobuje se podmínkám v okolí a dokáže samostatně plnit úkoly přímo na místě nebo podle příkazů vysílaných na dálku.

„Vypadá jak robot Luka Skywalkera ze Star Wars, jen ošklivější!“ zasměje se můj kamarád Tiago burácivým hlasem a plácne mě po zádech.

Prostě mě vždycky musí ztrapňovat hloupými poznámkami. Ale profesor Temudjin se nenechá vyvést z míry a čeká, až smích utichne. „Který, R2-D2 nebo C-3PO? V každém případě doufám, že ať už náš „Drobot“ vypadá jakkoli, bude lidstvu pomáhat stejně, jako roboti pomáhali Luku Skywalkerovi!“ 

A pak profesor pokračuje ve svém proslovu. „Drobot je vybaven celou řadou senzorů. Má GPS, sonar, gyroskopy a mnoho dalšího. Počítačová jednotka zpracovává všechny nasbírané informace, což mu umožňuje přizpůsobovat se. Dokáže například zareagovat na poryv větru nebo oceánský proud a upravit svou trajektorii. Může také odebírat vzorky materiálu, natáčet je, skenovat, nasvětlovat a vytvářet záznamy. Ve zkratce je s tímto robotem možné provádět na dálku úkoly, které by tým zkušených, dobře vybavených vědců musel normálně dělat přímo na místě. A to vše lze provést i bez použití notebooku, stačí obyčejný smartphone! Potom profesor Temudjin na velkém plátně přednáškového sálu pustí krátký film zachycující způsoby, jak lze robota využít v místech nebezpečných pro člověka. Například při posuzování toxicity znečištěné podzemní vody nebo při kontrole poškozené jaderné elektrárny, jako je třeba Fukušima. Může také předávat cenné informace záchranářským týmům v případě lesního požáru nebo závažných přírodních katastrof jako cyklon nebo hurikán. Možnosti civilního použití jsou nekonečné. Na všechny z nás ale udělala dojem obzvlášť ta část filmu, kde robot dokázal zjistit polohu lidí zasypaných lavinou, čímž urychlil jejich záchranu a výrazně zvýšil jejich šanci na přežití.

„Tady můžete vidět, jak se Drobot odlišuje od vojenských dronů, kteří jsou určeni pro přesně cílené útoky, kdy je cíl zasažen z dálky bez nutnosti riskovat život útočníka.“

Tiago, věčný pacifista, vstává a začíná jeden ze svých oblíbených proslovů.

„Je to hanebné! Tyto takzvané „přesně cílené útoky“ způsobují nepřijatelné vedlejší škody. Nevinní civilisté umírají nebo jsou raněni a...“

„Zcela správně, mladý muži,“ přerušuje ho profesor. Pak s Drobotem přeletí celým sálem, zastaví se před Tiagem a obraz jeho obličeje promítne na velké plátno. „Proto jsem svým studentům doporučil, aby si podali žádost o patent a zabránili tak zneužití tohoto vynálezu pro násilné účely. Teď mi ale dovolte přejít k hlavnímu bodu mé řeči,“ pokračuje a Drobota přivolá zpět na svůj stůl jediným dotykem na telefonu. „Jelikož se jedná o zaměření vašeho studia, chci vám objasnit, jak neocenitelný přínos nanotechnologie nabízí a jak ji lze využít k dalšímu zefektivnění práce našeho robota...“

Tiago, uchvácený tichým sebevědomím tohoto obdivuhodného chlapíka, se bez jediného slova posadí.

Na konci jeho úžasného proslovu všichni studenti tleskají a pak pomalu začnou odcházet ze sálu. Všichni si povídají o vynálezu mongolského profesora. Já jsem se ale rozhodl jít přímo za ním a vyjádřit mu svůj obdiv a zeptat se ho, zda by se nechtěl podívat na můj výtvor, můj „Draeroplán“. Profesor Temudjin si zrovna balí věci, vzhlédne ke mě a usměje se. Potom, jakoby se ve mě prolomila nějaká hráz, na něj vychrlím příběh o mém letadle. Ale po chvíli si uvědomím, že už mě neposlouchá. Jeho oči se upřeně dívají na mou hruď. Pak se vrátí zpět k mému obličeji. Vypadá vyjeveně. Ostatní studenti se ho snaží oslovit, ale profesor Temudjin je ignoruje a horlivě něco hledá v kapse svého obleku. Pak vytáhne pero a malý, odrbaný bloček, který mi podává.

„Napiš mi sem své jméno a telefon a pak pošli na e-mailovou adresu ulánbátarské univerzity svoje výkresy a fotky.“

Pak z druhé kapsy vytáhne telefon a zeptá se mě:

„Můžu si tě vyfotit, abych si tě zapamatoval? Každý den potkávám spoustu lidí, je těžké zapamatovat si tvář každého...“

Nevím co říct a přikyvuju. Profesor mi pokyne, narovná mi límec a udělá pár fotek. Cítím se hrozně trapně, obzvlášť když na mě Tiago a pár dalších studentů začne pokřikovat.

„Úúúúúú! Seňor Pablo jde na konkurz?“  V tu chvíli přijde ředitel, rozptyluje dav a připomíná profesorovi, že pokud chce stihnout letadlo, musí si pospíšit. Profesor kývne, telefon, bloček a pero si strčí zpátky do kapsy, vezme kufřík a těsně před odchodem mi zašeptá do ucha:

„Já... někdo ode mě ti velmi brzy zavolá. Promiň, rád bych si s tebou promluvil o něco déle. Tomu člověku můžeš zcela důvěřovat...“

„Pospěšte si!“ volá netrpělivě ředitel. „Víte přece, jaký je v Buenos Aires provoz...“

Tiago mě popadne za ruku a táhne mě davem, kolébá se jako slepice a vysokým hlasem kdáká:

„Bude z tebe hvězda, drrrrrahoušku! Budeš mít vlastní seriál, bude se to jmenovat Hra o drony! Nebo snad Dr. Pablo? Můžeš se mi podepsaaaat?“

Na Tiagovo škádlení zareaguju smíchem, ale nemůžu z hlavy dostat ta podivná slova, která mi profesor zašeptal: „Někdo ti zavolá. Věř mu“...