Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola5

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola5)
http://www.howrse.cz/     

Můj mozek běží na plné obrátky. Snažím se vymyslet nový způsob, jak vylepšit svůj „Draeroplán“. Zrovna jsem vešel do univerzitní kavárny, kde se to hemží hlučnými studenty. Dolívám si kalabasu z dávkovače horké vody. Tady, stejně jako téměř v celé Argentině, můžete popíjet maté (povzbuzující bylina, kterou pijeme místo čaje a kávy) kdykoli se vám zachce. Nasaju trochu teplého, lehce nahořklého nálevu hliníkovým brčkem a snažím se urovnat si myšlenky v hlavě. Najednou můj telefon začne naléhavě vibrovat...

Neznámé mezinárodní číslo. Že by to byl ten důvěryhodný člověk, o kterém mluvil profesor Temudjin? S určitou obavou přijmu hovor.

„Tady John Fitzgerald Hannibal ze společnosti Hannibal Corp.

Kalabasa mi vypadla z ruky na zem. Je snad na světě někdo, kdo by neznal pana Hannibala, toho geniálního miliardáře? Jeho společnosti jsou v čele nejvyspělejších technologických inovací a navíc sponzoruje vědecké pracovníky po celém světě. Kdo by nesnil o tom, že by třeba dostal stipendium, na které dosáhnou jen ti nejnadějnější studenti? Netuším ale, proč mi volá samotný pan Hannibal. Vždyť jsem na univerzitě právě začal a musím teprve ukázat, co ve mně je. Ledaže by mě přímo doporučil některý z mých učitelů... nebo snad profesor Temudjin? Nerozumím tomu. Nákresy svého letadla jsem mu zatím neposlal. 

„Mladý muži,“ pokračuje Hannibal perfektní španělštinou s jen slabým náznakem amerického přízvuku, „nosíš přívěsek, o který mám velký zájem kvůli jeho historickému významu. Byl bych rád, kdyby se na něj mohl podívat odborník z naší nadace pro historii lidstva, který právě pracuje v Buenos Aires. U hlavního vchodu univerzity na tebe čeká taxík, který tě odveze na místo setkání. Můj odborník, Horacio Cortès, se s tebou vyrovná. Samozřejmě bude nejlepší, když přijdeš sám.“

Ani jsem se nedostal ke slovu a už zavěsil. Mám takový hrozný pocit, jako když dostanu příkaz, který musím uposlechnout. Je to horší, než když mi dědeček Ramundo něco přikázal a neřekl proč. Nesnáším to. Chci zavolat Hannibalovi zpátky a říct mu, ať se jde vycpat. Zvednu prázdnou kalabasu a naštvaně ji nacpu do batohu. Přes hluk v kavárně zaslechnu hlasitý smích a automaticky se otočím směrem k jeho zdroji. Aha, Tiago se zase vychloubá před harémem omdlévajících obdivovatelek. Je to hračka, pokud máte tělo jako Cristiano Ronaldo... Jakmile se jednou rozjede, nic ho nezastaví. Ani když na něj začnu zuřivě gestikulovat, nepodaří se mi získat jeho pozornost. Chtěl jsem mu říct o tom telefonátu, ale teď očividně není vhodná doba. Spolknu svůj vztek a jdu k východu, přitom tiše nadávám. Sotva projdu dveřmi, všimnu si řidiče stojícího černožlutého taxíku. Dívá se na obrazovku svého telefonu a pak mi pokyne. Říkám si, že bych aspoň mohl potěšit dědu. Třeba se dozvím něco zajímavého o tom proklatém kusu kovu, který ze Španělska přivezl náš předek Esteban...

Řidič taxíku zapne rádio na plné pecky, takže se ho nemůžu na nic zeptat. Jede jako Fangio, argentinský pětinásobný mistr světa ve Formuli 1. Buenos Aires se rozprostírá na téměř 200 čtverečných kilometrech a ulice jsou uspořádány do šachovnice, která jakoby neměla konec. Když jsem přijel do hlavního města, proletěl jsem se svým „Draeroplánem“ nad městem, abych se na tu geometričnost mohl podívat pěkně z výšky.

Řidič jede jako šílenec. Prohání se po bulvárech ve „francouzském stylu“, které jsou plné haussmannovských domů a alejí stromů. V zatáčkách nám pískají gumy. Vypadá to, že jede cestou, kterou zná jen on a tak úplně ztratím pojem o tom, kde jsme a musím bojovat s nevolností, která se mě začíná zmocňovat. Otevřu okna a pověsím se za držadlo na dveřích. To řidiče přinutí zpomalit a projíždět dlážděnými uličkami o něco pomaleji. Podle světle malovaných fasád na domech postavených na pilotách bych řekl, že jsem v oblíbené čtvrti La Boca.

Zdejší domy vychází z nápadu malíře Benito Quinquela Martina z 20. let 19. století. Skrze otevřená okna slyším kolemjdoucí, jak spolu mluví italsky. Přes zápach nedaleké řeky cítím lahodnou vůni bublajících rajčat, smaženého jídla, česneku a křupavé mozzarelly linoucí se z rušných teras místních restaurací. Taxikář naštvaně troubí na loudající se kolemjdoucí a projíždí uličkami. Nakonec se ocitáme na malém náměstí na konci slepé uličky. Pošle někomu textovou zprávu a během několika vteřin se otevřou dveře zarostlé popínavými rostlinami. V nich stojí velký muž ve světlém lněném obleku. Řidiči podá balík peněz a řekne mi, abych vystoupil z taxíku. Na pozdrav lehce přikývne a pak se představí.

„Jmenuji se Horacio Cortès, jsem obchodník se starožitnostmi a pracuji jako odborník v nadaci pro historii lidstva společnosti Hannibal. Pojďte prosím za mnou...“

Polknu a pak ho poslechnu a jdu za ním. Do čeho jsem se to zapletl?