Mé blogy

Amira, egyptská princezna-příběh-kapitola14

Amira, egyptská princezna-Christine Frasseto (kapitola14)
http://www.howrse.cz/     

Po půl hodině svižné chůze dojdeme na konec nízké chodby a ocitneme se ve sklepení sousedního kláštera Deir el-Suryan. Jdeme nahoru po schodech vedoucích do opuštěné jídelny. Pak dojdeme na velké nádvoří. V nočním pološeru vidím dvě kostelní věže, nižší věž kasru, která střeží vchod do kláštera, bílou krychli s řadou malých otvorů. Spuštěný padací most mi připomíná hrady, které si šlechtici stavěli ve středověku. Z hradeb vyčnívají malé kopule s velkými kříži na vrcholcích. Další kaple. Kde tady ale najdeme živou duši uprostřed noci?

John jde směrem k jedné z kaplí zahalené drobnými světýlky, která poblikávají jako svíčky. Dveře jsou otevřené. Sundáme si boty a pokračujeme do lodi kostela a směrem k chóru – Khurus – za velkým klenutým průchodem. Okouzlená vzhlížím k freskám na stěnách a pak k polokupoli. Barvy v průběhu času vybledly, ale z maleb pořád vyzařuje určitá majestátnost. Všímám si podobností mezi těmito proroky, anděly, archanděly a svatými a egyptskými malbami v jeskyni. Jakoby zápal věřících, ať už věří v cokoli, zůstával celé věky stále stejný. Následuje hrubý návrat do reality, když mě John bodne loktem do boku, čímž se mi snaží naznačit, abych se uklonila skupině mnichů ukrytých ve stínech na straně chóru. 

„Odpusťte nám to vyrušení, bratři, nemusíte se bát....“

Bratr Kyrillos, vrchní mnich, si ve své skromné kanceláři vyslechl Johnovo vyprávění a podíval se na nahrávku na jeho telefonu. Potom zavřel oči a zamumlal nějakou modlitbu. Pak se zhluboka nadechne a střídavě se dívá na nás oba.

„Musíme okamžitě uvědomit našeho patriarchu, otce Tawadrose II. Bude vědět, jak rozhodnout o osudu bratra Zachariáše a jeskyně, kterou jste objevili. Dejte mi prosím váš telefon a počkejte tady na mě.

Před našima udivenýma očima odchází k velké ikoně, která vyobrazuje Krista na kříži, jeho matku Marii po pravé straně a po levé straně apoštola Jana. Prsty zatlačí na Kristovu zlatou svatozář, nejjasnější část celého obrazu, a skrytý mechanismus posune dřevěný panel s ikonou na stranu a odkryje tak další místnost.

Zasněně zamumlám:

„Nejlépe střežená tajemství se skrývají všem na očích...“

Jakmile se stěna za bratrem Kyrillem zavře, John vstane a udělá pár kroků, aby si protáhl nohy. Zastaví se před ikonou a zadívá se na ni. Začne nahlas mluvit, jako na přednášce o byzantském umění.

„Kříž je spojením mezi nebem a zemí, šibenicí, která se stala stromem života z umučení a zmrtvýchvstání Krista, stojí na Golgotě, ‚místě lebky‘. V jeskyni leží lebka Adamova, vzor pro lidstvo, pod zemí pohřebené semeno, které musí zahynout, aby mohlo nést ovoce...“

John najednou vykřikne a běží ke mě s vykulenýma očima.

„Leylo, rychle, musíme odtud hned zmizet!“ „Co to do tebe vjelo?“

„Toto tajemství se skrývá ve stínech! Lebka má stejné logo ve tvaru písmene H, jako používá společnost Hannibal Corp! Bratr Kyrillos pro ně určitě pracuje taky!“

Pak se všechno stane tak rychle, jako když se písek sype z rozbitých přesýpacích hodin. Slyším nějaký zvuk, jako kdyby rychle přijíždělo auto. Paprsky světla se prodírají noční tmou a skrz okna místnosti a oslní nás. Ikona se dá do pohybu a z vedlejší místnosti se vrací bratr Kyrillos. Vyhrožuje nám automatickou pistolí.

„Měli jste tu věc dát bratru Zachariášovi. Ale vy jste nás chtěli přechytračit a on vás považoval za obtížný hmyz...“

Nerozumím tomu! Viděla jsem Johna, jak tu krabičku pokládá do dlaně bratra Zachariáše, ale teď ji po nás chce bratr Kyrillos? A proč je John pořád tak flegmatický? „Kdo je ‚on‘? Váš patriarcha, nebo drahý John Fitzgerald Hannibal?“ řekne John chladně a pomalu se přibližuje k bratru Kyrillovi. „Jak se mu podařilo vás uplatit? Slíbil vám nějakou smyšlenou ochranu vašeho společenství? Pohřbil strašlivá tajemství, která jste chtěli před světem navždy ukrýt? Nebo si vás prostě koupil penězi?“

Mnich je znepokojen Johnovým přístupem a ustoupí o krok dozadu.

„Nemá smysl vzdorovat. Hannibalovi muži tady budou každou chvíli a postarají se o vás! Dej mi ihned ten pravý trojúhelník a nikomu se nemusí nic stát!“

Sleduju jejich duel, který je úplně mimo mě, a připadám si jako hloupá loutka. O jakém trojúhelníku to mluví?

John si sáhne do levé kapsy u kalhot a vytahuje stejnou krabičku, jako byla ta, co dal bratru Zachariášovi. Zatřepe s ní, trojúhelník uvnitř zarachotí a John pokračuje v chůzi směrem k mnichovi. „Tohle je to, co chceš? Dobře, vyhrál jsi.“

Mnich váhavě natahuje ruku. Právě ve chvíli, kdy se chystá položit krabičku do mnichovy natažené dlaně, vystřelí John jako blesk. Nasadí mnichovi kravatu, ten vykřikne bolestí a upustí revolver. John mi hodí krabičku s trojúhelníkem a dál zápasí s mnichem, kterému se podařilo uniknout z jeho sevření a snaží se zvednout pistoli. John ho kopnutím zezadu do kolen srazí na zem. Pak ho uzemní jedinou ranou zezadu do krku. Za pokřiku rozkazů na nádvoří vyskakují z terénních aut ozbrojení muži. John mě chytne za ruku a táhne mě pryč z kanceláře směrem do zadní části budovy. Konečně jsem pochopila Johnovo chování. Byl tak podezřívavý, že dal Zachariášovi falešný trojúhelník! Velké riziko, pomyslím si, zatímco běžíme k zadnímu východu, kde objevíme malé nádvoří obehnané stěnou. Pár metrů od nás vidím úzké schodiště vytesané do stěny, tak rychle běžíme k němu. Už jsme skoro nahoře, když nás najednou zaplaví silné světlo reflektoru a slyšíme ledový hlas: „Nehýbejte se. Jste obklíčeni. Dejte ruce nahoru a pak za hlavu.“

Vidím, jak směrem k nám běží stíny. Srdce mi buší jako o závod. Popojdu o jeden schod dál, ale zastaví mě kulka, která narazí do skály před mojí nohou. Dobře, chápu. Pomalu začnu dělat to, co po nás chtějí. Nejdřív se ale podívám na Johna a pak na okraj stěny. Máme skočit?