Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola16

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola16)
http://www.howrse.cz/     

Pádím ze svahu posetého kameny a ostružiním a ztěžka oddechuju. Je to jako jet přes vlnitou skálu, obří pravěkou škebli, která se line nahoru a dolů a pak zase nahoru. Teď už se ale svah nesporně svažuje dolů. Na horizontu vidím vlny a pěnu Atlantického oceánu, jak naráží na pobřeží. Pokud si udržím tempo, brzo se dostanu na asfaltovou cestu. Podívám se za sebe. Tormenta se vleče, hlava skloněná a její nohy, obyčejně tak jisté, chvílemi váhají na zákeřném štěrku. Už se nemůžu dočkat, až ji dostanu pryč odtud a postarám se o její rány...

Chaotický terén střídá něco jako plošina. Jakoby jeden z hřebenů škeble někdo usekl skalpelem. Přinutím se šplhat po svahu na plošinu a přitom doufám, že odtud bude dobrý výhled na pobřeží. Vytáhnu se nahoru na plošinu. Ale namísto příjemného výhledu před sebou vidím malé letadlo. Ne, není to vrtulové letadlo Saint-Exupéryho, který na začátku 30. let otevřel nové cesty pro argentinskou leteckou poštu v Patagonii. Je to soukromý tryskáč. Pod ním stojí muž v jednoduchém lněném obleku s panamským kloboukem. „Konečně jsem se dočkal, mladý muži.“ 

Poznávám hlas muže, který mi zavolal po přednášce profesora Temudjina v Buenos Aires. Hannibal! Moje srdce se zastavilo. Rychle prohlížím okolí a snažím se zhodnotit svou šanci na útěk. Hluboko pode mnou vidím opuštěnou silnici. Zdá se mi, že od severu vidím přijíždět nákladní auto. Když seskočím z plošiny a poběžím jako guanaco, argentinská lama, možná se mi podaří...

„Ani o tom nepřemýšlej,“ přeruší mě Hannibal ledovým hlasem. „Můj kopilot je zároveň výborným střelcem a já taky nemám špatnou mušku,“ řekne a lehce odsune lem svého saka. „Polož přívěsek na zem a jdi pomalu zpátky.“

V okně letadla vidím dlouhou, úzkou hlaveň namířenou přímo na mě. Po celé naší cestě mě představa odevzdání přívěsku téhle stvůře naplňuje šíleným vztekem.

„Čekám,“ zabručí Hannibal. Je konec. Strkám ruku do kapsy a vytahuju kovový přívěsek. Najednou se na plošině objeví Tormenta. Hannibal překvapeně uskočí a ustupuje. Ani já jsem ve větru neslyšel zvuk kopyt. Rychle se sebere a tasí zbraň.

„Okamžitě dej přívěsek na zem, nebo zabiju tvého koně!“

Tormenta má sklopené uši a cení zuby. Její svaly jsou napjaté a chystá se vyrazit proti Hannibalovi. Rychle házím přívěsek na zem k Hannibalovi a běžím k Tormentě s nataženýma rukama a šeptám „klid, holka“, abych ji uklidnil. Ve chvíli, kdy se mi podaří chytit ji za hřívu a obejmout ji kolem krku, abych ji udržel, Hannibal už s přívěskem sedí ve svém letadle. Dveře se zavřou a letadlo se připravuje na odlet. Přes řev motorů slyším zespodu ozvěnu bláznivého troubení. Jdu na opačnou stranu plošiny. Na kraji silnice stojí nákladní auto. Pohrozím pěstí směrem k letadlu a křičím vzteky. Kdyby to auto přijelo o několik minut dřív, mohl jsem znovu zmizet a zachránit přívěsek před Hannibalem! V tu chvíli zaslechnu pronikavé zapísknutí a zahlédnu odlesk slunce od něčeho kovového v okně letadla. Jako robot se otočím za sebe a vidím Tormentu, jak se jí podlamují nohy a padá k zemi v kaluži krve, která se každou chvíli zvětšuje... Neeeee!!!

* * *

Stejný pocit zoufalství se zmocňuje i ostatních členů Sítě po celém světě.

„Profesore Temudjine, Hannibal už přívěsek dostal. Nemusel zastřelit Pablova koně!“

„Uchýlit se k tak zbytečné krutosti... Duše toho člověka je velmi temná a zvrácená. Jestli se stane všemocným a nesmrtelným, nic ho nezastaví. Kdo ví, jaké zlé plány může spřádat?“

„A teď už má nejméně tři z pěti úlomků Alexandrovy hvězdy!“

„Je to závod s časem. Poslední dvě části musíme najít dřív než on.

„Máme vůbec šanci?“ 

„Můžeme se pokusit...“

Objevte další příběh ságy legendárních koní!
Zaldia