Mé blogy

Amira, egyptská princezna-příběh-kapitola11

Amira, egyptská princezna-Christine Frasseto (kapitola11)
http://www.howrse.cz/     

Sedím se zkříženýma nohama na pohovce a s neskrývaným potěšením si vychutnávám meze, které John koupil na večeři. Nemůžu uvěřit tomu, jak je pozorný. Taky uklidil a převlékl se a teď jsme pohodlně usazeni v jeho obývacím pokoji. Pojídáme výborné sýrové rolky a pečivo z listového těsta plněné masem a zeleninou. Přitom si podíváme o mé nehodě, o životě a o našich zájmech. Je fajn, že se můžeme víc poznat také mimo školu. Když začnu mluvit o Amiře, tak zjistím, že má také rád koně.

„Je to čest potkat takovou princeznu,“ řekne zasněně.

„Díky za kompliment!“ provokuju, „ale já jsem dcera obyčejného lidu!“

„Já mluvil o té klisně! No... Ale ty taky nejsi nejhorší,“ dodává rychle. „Chci říct, že ti důvěřoval divoký arabský plnokrevník. To je opravdu vzácnost, jsou velmi hrdí a není snadné je zkrotit. Víš, jakou legendu si vyprávěli egyptští jezdci? Alláh vytvořil koně z poryvu větru. Tohoto syna větru dal člověku a řekl mu: ‚Jeď a na jeho hřbetě poznáš, jak chutná štěstí, které tě čeká v ráji.‘ “ 

„Amira je dcera větru a měsíční princezna... Moc ráda bych ji znovu viděla!“

Na chvíli zůstaneme potichu, ztraceni v pohádce. Chci se ho zeptat, jestli by se mnou nejel na víkend k rodičům. Mohla bych mu ukázat oázu, kterou můj otec předělal na ptačí rezervaci a kterou lze překonat pouze pěšky, na lodi nebo na koni. Nemůžu se ale přimět to udělat. Možná proto, že bych musela překonat směšné ptačí přezdívky jako „moje kačenka“ nebo „moje kuřátko“, a to před Johnem. Ta chvíle ticha se nad námi vznáší jako hejno holubů. Pak se John najednou plácne do čela, odejde ke stolu a otevře šuplík. Vytahuje starý mobilní telefon a podává mi ho.

„To je můj starý telefon. Už ho nepotřebuju. Pokud chceš, můžeš si ho nechat... Myslím, že jsi říkala, že se ti po nehodě podařilo zachránit sim kartu.“ „Měla by být v mých kalhotách. Půjdu pro ni. Jsi moc hodný.“

Když se vrátím z koupelny, tak se na mě John dívá starostlivým pohledem. Asi se tvářím podivně.

„Copak je, nenašla jsi ji?“

„Ano, našla, ale našla jsem taky tohle. Málem jsem na to zapomněla,“ řeknu a podám mu kovový trojúhelník, který jsem našla pod malovaným okem kobry a strčila si ho do kapsy. „Co myslíš, že by to mohlo být?“

John si otře ruce a pak vstane a jde směrem ke mně. Chytne trojúhelník mezi prsty, podrží ho u lampy a pak překvapením zvedne obočí.

„Všimla sis těch vyrytých znaků?“

Okamžitě zapomínáme na naši večeři a soustředíme se na záhadný trojúhelník. John udělá místo na stole a položí trojúhelník na osvětlený tác pokrytý plastovou fólií. Vytáhne druhou židli pro mě a podává mi štětec. Beru si trojúhelník a odstraňuju zbytky barevných pigmentů, drobných částeček prachu a úlomků skály. Přidržuju ho jemnými kleštěmi a očistím ho i z druhé strany. John sroluje plastovou fólii do trychtýře a nečistoty nasype do zkumavky.

„Můžeme je analyzovat v univerzitní laboratoři.“

Pak John položí trojúhelník na tác vedle pravítka a pořídí svým supermoderním telefonem snímky přední a zadní strany. Nahraje snímky do počítače a pak chvíli sedí a sklesle se dívá na obrazovku. Pak řekne:

„Rozbité... Promiň.“

„Prosím?“

„Je to součástí něčeho většího. Kdybych měl celou tu věc, tak bych možná rozluštil, co je tam vyryté. Kromě těch geometrických tvarů jsou tady totiž také řecká písmena, ale v tomto uspořádání nemají žádný význam.“ Věděla jsem, že jsem si měla vybrat studium staré řečtiny místo hieroglyfů! Ale pokud to umí alespoň jeden z nás... Intenzivně se zamyslím.

„Promiň, že jsem takový fanoušek faraonů a podobně, ale mohl by ten trojúhelník být vrchol pyramidy?“

John píše na klávesnici jako virtuos a dělá prudké pohyby myší. Otevře fotografie pyramid v Gíze a trojúhelník umístí na vrchol.

„Ne, úhel vrcholu je totiž přesně 36 stupňů. Je mnohem užší než pyramidy a... 36 stupňů? To nemůže být náhoda. Pokud se ovšem šeredně nepletu...“

Ach jo, je na mě moc rychlý... Pomocí několika kliků myši změří rozměry trojúhelníku a umístí ho na pěticípou hvězdu. Buď je kouzelník, nebo jsem v geometrii úplně ztracená. Když uvidí můj bezradný výraz, zeptá se:

„36 stupňů, pentagram, Pythagoras, zlatý řez. Nic ti to neříká?“ „Nikdy jsem nebyla moc na matematiku, promiň. Pochopila jsem jen to, že ten trojúhelník je součástí nějaké skládačky, pravděpodobně pěticípé hvězdy, a že jsou na něm vyryté nesrozumitelné symboly. Máme jen jednu část té hvězdy a myslím, že ty ostatní dílky rozhodně nebyly schované za malbou hada v jeskyni. To bych je cítila. Takže ty ostatní dílky jsou někde jinde. A dokud se nám nepodaří zrekonstruovat celou skládačku, ničemu neporozumíme a náš trojúhelník bude asi tak užitečný, jako je jedna ponožka bez druhé! Ó moudrý muži, víš, kde by mohly být ostatní dílky hvězdy?“

„Ne,“ odpovídá génius, „ale pokusím se to zjistit. Nic neslibuju.“

Zatímco se John věnuje počítači, chodím po obývacím pokoji, přejíždím rukou po hřbetech spousty knih na poličkách a vychutnávám si sladkou vůni starého papíru. Parfém, papír, pergamen, papyrus... Podvědomě mi to připomíná svitky ukryté ve výklenku v malované jeskyni, které si bratr Zachariáš odnesl. Kdybych si je jen nechala! John by dokázal rozluštit, co na nich bylo napsáno, protože zná starořečtinu. Možná bychom dokázali porozumět celé této záhadě! Zaplaví mě vlna frustrace a najednou se mi chce vzít tetin karamel a strhat z těla toho mnicha všechny chlupy. Ta představa mě rozesměje a John přestane pracovat a ptá se mě, čemu se tak směju. Když skončím s vysvětlováním, tváří se vyděšeně.

„Mučení karamelem... Nikdy jsem neslyšel o ničem tak sadistickém! Slib mi, že jestli se na mě někdy budeš zlobit, tak mě nebudeš voskovat!“

Samozřejmě že ne. A taky nevím, proč bych se na něj zlobila. Ale představa toho, že bych ho měla ve své moci a ležel by přede mnou skoro nahý, ve mě vyvolá příjemně lechtavý pocit. Rychle tu myšlenku zaženu, protože je nevhodná a rozptylující a snažím se soustředit na to, co je důležité: svitky. Kdyby tak existoval způsob, jak je ukrást a nenechat se přitom chytit bratrem Zachariášem!