HryProDivky.cz
Má minulost
Je to přesně rok, co mě pustili z Bohnické léčebny. Teď se má noční můra vrací v realitě i ve snech.
Popíšu vám tedy svůj sen.
Ten lezavý chlad, když se ve snu objevíte v Bohnické léčebně, vejdete do budovy a vidíte všechno zchátralé.
Odlupující se omítka, stopy po nehtech na zdech, mříže vyvrácené, dveře rozvrzané, postele zrezlé, zamřížovaná okna, pavučiny na skle a střepy na podlaze, bohnický hřbitov jako výhled, krev všude okolo, nelidské skřeky linoucí se z prázdné léčebny.
Jak dlouho tam vydržíte při smyslech zamčení?
Pět minut?
Hodinu?
Pár dní?
Týden?
Měsíce?
Či snad dokonce roky?
Přežijete to než vás najdou?
Nezblázníte se mezitím?
Občas na ramenou cítíte něčí dech či ledové ruce, ohlédnete se a nic.
Víte co je nejhorší?
Když si uvědomíte, že se bojíte snů a tak obyčejných, ale když se koukáte na sebeděsivější horor, koukáte na něj o půlnoci ve 3D a jíte u toho s klidem popkorn.
Není to poprvé, co se mi to zdá a není to poprvé, co jsem křičela ze spaní.
Stěžuju si na své noční můry, to je poprvé, co o nich mluvím.
A ano. Byla jsem dva měsíce v Bohnicích
