HryProDivky.cz
Záhada slečny Eurus pro milovníky seriálu Sherlock
Sherlock seděl v křesle a upřeně se díval před sebe, nebo to alespoň tak na první pohled působilo. Ve skutečnosti však usilovně přemýšlel.
Někdo dole usilovně mačká na domovní zvonek. Je to pošťák a má pro něj dva balíky + dopis. Až po delší době si uvědomil, že někdo zvoní. Urychleně seběhl dolů po schodech a ocitl se tváří v tvář pošťákovi. Byl to muž ve středních letech, ženatý soudě podle prstenu na jeho ruce a také měl psa podle chlupů na jeho kalhotech. "Dobrý den," pozdravil. "Dobrý den. Dnes je to mimořádně velká zásilka pane a tady máte i dopis." předá mu to a odchází. Jsou to obrovské balíky. Převzal balíky do ruky i s dopisem. Pokud si dobře pamatoval, nic si neobjednal. Pošťák v tom byl ale podle všeho nevinně. Na všech chyběla jedna věc - jméno a adresa odesílatele.
Když rozložil dopis a uviděl několik popsaných listů se známým rukopisem vytanula mu na mysl jediná osoba, která by psala tolik listů. Jeho oblíbený profesor z vysoké.
Přejel prsty po písmenech a začal číst. Brzy zjistil, že to všechno jsou jen nějaké texty písní ale k čemu? Musí to být nějaká šifra.
Nakonec odhalí vzkaz. Odesílatel se nezmáhá ani na oslovení. "Posílám ti důležitou zásilku, nikdo o ní nesmí vědět. Sledují mě na každém kroku. Až to budeš číst budu už nejspíš zavražděn. Vytvořil jsem dokonalou robotickou kopii člověka. Je to moje dcera, prostě mé dílo. V jednom balíku je ona, v druhém jsou její věci, hlavně vozík. Jmenuje se jako tvá sestra Eurus. Dávej na ni pozor. Už je po jednom útoku, proto teď neovládá nohy. Tvůj úkol je ukrýt ji do bezpečí před mými vrahy a pokusit se ji spravit. Pokud se ti to nepodaří, zaplatí životem všichni, kdo se s ní setkají. Hodně štěstí."
"Super.. takže se mám starat o nějakou robotickou ženskou," zavrtěl hlavou. "Jsem detektiv, ne chůva.."
"Ps. Tohle není úkol pro chůvu, Vědomosti Eurus jsou nedocenitelné hodnoty, má v hlavě databáze veškerých tajných společností celého světa" tím dopis končí.
"No skvělý," zamumlal. Z jeho pohledu by bylo nejjednoduší jí nechat jak je a zavřít někam do trezoru. Ale trezor lze vyloupit.
Z balíku vyrazí malá pěst. Uskočí leknutím. "Jestli něco nemám rád, tak mrtvé lidi, co po sobě nechávají kovové živé věci," zašklebil se a popadl pistoli, mířil jí na tu krabici, zatím ale nestřílel.
Z krabice vykoukne asi desetiletá dívenka s blonďatými vlásky až na paty a modrýma očima. Nevypadá, že by byla z kovu. Vypadá až moc lidsky a její pohled je tak vražedný, že ho přeběhne mráz po zádech. Má na sobě modré tříčtvrťáky a bílou košili. "Nazdar." "Em.. nazdar," opatrně skloní pistoli, pořád je ale připravený. Pozorně se na malou dívku dívá, nebýt toho výrazu řekl by, že vypadá jako andílek. "Kde je táta? Měl mě vzít na housle a na klavír. A hned ukliď tu zbraň ráže 25 mm." "Tvůj táta je mrtvý," odpověděl a udiveně se na ni podíval. Evidentně byla chytrá, vážně hodně chytrá. Položil zbraň na stůl. Podivně se na něj usměje. "Takže ty jsi Sherlock Holmes. Jsem Eurus. Kde mám prosím tě vozík? Blbá nervová soustava a mícha." Marně se snaží vyhrabat z lepenkové krabice. "Támhle v krabici," řekl a rozbalil ho. Podal ho dívce. Najednou ho to začalo zajímat. "Kolik ti je?" Zeptal se. "Podle vzhledu, podle vytvoření nebo podle toho kolik mám nastaveno v hlavě? Podle vzhledu deset, podle vytvoření tři roky pět měsíců čtyři dny osm hodin a třicet sedm minut a podle nastavení mi je dvacet." "Zajímavé," posadil se do křesla. "Tvůj otec mi vzkázal, že tě mám chránit, upřímně mi není zcela jasné proč si vybral mě." "Vždycky tak starostlivý... Táta se obával o můj život, když mě napadli. Trvalo dlouho než se umělá kůže zhojila. Stále nade mnou visí mrak vrahů, kteří chtějí získat mé informace. V nikom neměl tolik důvěry. Jen v tebe. A já o tobě vím hodně. Veškeré informace z internetu, knih či vyprávění... Musím přiznat, že na to, že se o tobě tvrdí, že jsi prudce inteligentní vysoce funkční sociopat, se až příliš ptáš. To jsem tak moc záhadná?" "Jen každý den nepotkávám lidi, co nejsou z masa a kostí. Lidé se dají snadno odhadnout, ale ty jsi první svého druhu," řekl a rozepl si jeden knoflíček košile. "A začínáš být nervózní. Tep ti vylítl na 80 tepů za minutu. A jsem z masa a kostí. Vše uměle vytvořené, ale biologicky jsem opravdový člověk. Táta byl génius. Chtěl dítě bez adopce a jen se svými geny." "Ale nenarozený, vytvořený." Odporoval. *Je to jen malá holka Sherlocku* okřikl sám sebe v duchu a pak se zeptal "a co ode mě očekáváš ty?" "Viděl jsi film avatar? Narodila jsem se podobně jako ta modrá těla. A já od tebe neočekávám nic. Podle všeho mám u tebe prostě být, mám ti říkat Bráško?" "Další povedený sourozenec..." ušklíbl se, bylo mu jasné, že tohle bude ještě zajímavé. "Ano viděl jsem film Avatar, byl až příliš dlouhý a ne zrovna záživný." "Vydržela jsem prvních deset minut. Pak už jsem konec dokázala vyvodit sama. Jen další ukázka lidské chamtivosti. Z čeho máš strach?" "Nemám strach," řekl klidně. Pozoroval ji. "Většina filmů je nechutně předvídatelných, v detektivkách dokážu vraha většinou určit během prvních dvou minut." "Nelži mi. Z něčeho máš strach. Třesou se ti ruce, před mou otázkou byly zcela klidné." "Nemám strach," zopakoval. Tiše se nadechl, povedlo se mu tak nějak uklidnit. "Z čeho bych podle tebe měl mít strach?" "Nevíš jak se ke mně zachovat. Máš strach dělat další kroky." "Možná," přiznal, připomínala mu jeho sestru, v některých ohledech až příliš. "Každopádně kdybych v noci začala ječet, tak za to můžou mé noční můry. Každou noc prožívám to napadení znovu." dojede k němu. "Ty asi nebudeš tak citlivý jako v dětství. Mám uvařit čaj?" "Ano čaj přijde vhod, ale mohl bych v klidu požádat paní Hudsonovou," pousmál se. "Myslím, že čaj ještě zvládnu Sherlocku, ale ty si asi chceš dál povídat že?" Koukne mu s úsměvem do očí. Neodpověděl, místo toho tiše řekl "připomínáš mi mou sestru. Dokonce máš stejné jméno jako ona." "Vypadám jako ona?" "Ne. Ale také byla velmi chytrá, už jako malá," spojil ruce a podepřel si jimi bradu. "Má v hlavě veškeré historické poznatky od vzniku Země? Nebo má v hlavě všechny informace z Internetu?" "Dokázala vyřešit jakýkoli případ, nezáleželo na tom, jak moc byl těžký. Věděla možná víc věcí než my všichni dohromady.." "Stále se ji snažíš pokořit. Je celkem ponižující, že je chytřejší než ty. Takhle se cítíš, že? Ale to osamění je nesnesitelné." Obejme ho a položí si hlavu na jeho rameno. "Svírá tě pocit prázdnoty, který nejde zaplnit, protože ti nikdo nerozumí." Nic neřekl, jen jí položil ruku na záda. Kupodivu měli normální teplotu. Byla opravdu tak nějak.. lidská. A rozuměla mu v podstatě ve všem. Do dveří vejde John a jen zírá. Eurus usnula.
