Noend house 2 část

«Nejnovější články | Čau, tady Terka

Vytvořit blog | Nápověda

BANG BANG. Čus lidičky. Ano jsem zpátky a mám v úmyslu vám zanechat šrámy na duši. Ne, samozřejmě sranda. Máme tu další díl NoEnd housu. Původně jsem nechtěla pokračovat, protože neměl moc ohlasy a co nemá ohlasy, nemá smysl v tom pokračovat, ale DANIELL mě překecala, abych pokračovala. A co bych neudělala pro plus...ehm, myslím fanoušky. (Terko, to nebylo vtipný). Jo, já vím. V každém případě, nevím jak moc bude nebo nebudu líná, takže možná tohle bude poslední část, možná budou ještě dvě části. Takže si to užijte a LETŠ DU DIŠ.

...narazil jsem do kliky a vběhl do místnosti pět. Než popíšu místnost pět, musíte něco pochopit. JÁ NEJSEM FEŤÁK! Jsem úplně normální člověk, nemám žádnou zkušenost s drogama. Každopádně do NoEnd housu jsem vešel s čistou hlavou a to něco ji pošpinilo.

No, když jsem "vyletěl" z minulé místnosti kouknul jsem se na strop. To, co jsem viděl mě nevyděsilo, spíš překvapilo. Byly tam stromy a rostli mi nad hlavou. Byly tu mnohem vyšší stropy, něž v minulých místnostech, byl jsem asi v centru domu. Vstal jsem a otřel jsem ze sebe prach. Byla to největší místnost v domu a nikde dveře. Asi byly za nějakým stromem nebo keřem. Myslel jsem, že tahle místnost bude ještě horší než ostatní, ale tohle byl oproti ostatním místnostem ráj. Myslel jsem, že to co bylo v místnosti čtyři tam zůstalo, ale mýlil jsem se, hrozně jsem se mýlil. Šel jsem dál do místnosti a slyšel jsem to, co lidi normálně slyší v lese. Slyšel jsem ptáky, cvrčky, žáby, stromy a dokonce i vánek. Přísahám, že i vánek. To bylo divné a divné bylo i to, že jsem ty zvířata slyšel, ale neviděl. Začal jsem přemýšlet, jak je tenhle dům velký. Jen tahle místnost byla větší než celý dům. Šel jsem dál, jen tak skákal od stromu ke stromu a nemohl jsem pořád najít dveře. Po chvíli mi přiletěl nějaký komár na ruku. Setřásl jsem ho a asi po sekundě jsem cítil asi deset různých komárů na deseti různých místech po celém těle. Rychle jsem se oklepal a snažil jsem se jít dál, ale nedalo mi to, že jsem ani jednoho neviděl. Ale cítil jsem jak po mě lezou, cítil jsem jak létají kolem mého obličeje a bodají mě, ale neviděl jsem ani jednoho. Spadl jsem na zem a začal se točit, bylo jich tolik. Byl jsem bezbranný. Nenáviděl jsem hmyz, hlavně ten, který nemůžete vidět nebo se ho dotknut. Nemohl jsem to zahnat, jen jsem cítil tu bolest.Začal jsem se plazit, nevěděl jsem kam a nikde nebyl východ. Jen jsem se plazil dál, všech mě škrábalo, bolelo, píchalo a po tom, co mi připadalo jako hodiny jsem našel dveře. Opřel jsem se o nejbližší strom a chtěl jsem odejít, ale moje tělo bylo vyčerpané. Doplazil jsem se ke dveřím, už jsem se natahoval po klice, ale najednou jsem znovu slyšel to mručení. Bylo hlubší, temnější a hlasitější jako byste stáli u repráku na koncertě nějaké metalové skupiny. Říkal jsem si, že hmyz bude asi lepší. Ale ten malí červík v mozku mi říkal co může být horší než hmyz? Tak jsem vzal za kliku a skočil do šesté místnosti. Nebo neskočil... Když jsem vzal za kliku hmyz zmizel, ale sakra 500 dolarů a možná i cesta ven. Tady nebylo něco jako: Chci skončit, pomožte mi.Tak jsem tam jen tak stál před dveřmi číslo šest a třásl jsem klikou.To mručení bylo tak silné, že jsem ani neslyšel sám sebe přemýšlet.

Pokoj šest byl peklo. Otevřel jsem, zavřel a zvonilo mi v uších a zároveň mručelo v uších. Přestalo to v momentě, kdy jsem otevřel oči a tam co byli dveře byla jen holá zeď. Byl jsem v šoku, místnost šest byla stejná jako místnost tři. Stejná lampa, stejná židle i stejný počet stínů. Jediný problém byl, že nikde nebyly další dveře. Jak jsem říkal, nikdy jsem neměl problémy s psychikou, ale tohle mě tak trochu zabilo. Spadnul jsem do něčeho, čemu se říká mánie. Nevykřikl jsem, ani jsem nevydal zvuk. Nejdřív jsem se škrábal, potom jsem škrábal a bouchal do zdí, ale byli tvrdé. Ty dveře někde museli být, já věděl, že někde byli. Hledal jsem kliku jako bych byl v pasti. Škrábal jsem do dřevěných zdí až se mi za nehty dostávali třísky. Šílel jsem a křičel. Nebo nekřičel, držel jsem absolutní ticho. Pořád jsem bouchal do zdí a když jsem slyšel:,,Jsi v pořádku?" odskočil jsem. Kouknul jsem se na mluvčího. Byla to malá holčička, měla na sobě bílé šatičky, které sahaly až k jejím kotníkům. Měla blond vlasy, bílou kůži a velké modré oči. Byla ta nejděsivější věc co jsem kdy viděl a že už nikdy nebude nic tak děsivé jako byla ona. Když jsem se na ni koukal, neviděl jsem ji. Tam kde stála nebo spíš za ní bylo něco jako mrtvola. Lidská mrtvola, ale o něco větší a byla chlupatá. A halva nebyla lidská a místo mohou to mělo kopyta, ale nebyl to ďábel. Nebo byl, ale spíš to vypadalo jako beran nebo vlk. Byl jsem vyděšený, ta holčička vypadala jako by to ulovila. Proč tam stála? Pak ta mrtvola začala blikat a jakoby se přemístila na její místo. Viděl jsem je oba najednou, takovou čtvrtou dimenzi. Viděl jsem tu holčičku i toho ďábla, nebo co to bylo, na jednom místě. Jakoby ta holčička byla ten ďábel a ďábel ta holčička. Nemohl jsem mluvit, vlastně ani vidět. Moje mysl nesouhlasila s tím, co se tady dělo. Byl jsem vyděšený ještě víc než ve čtvrté místnosti nebo v jakékoliv místnosti. Tohle prostě bylo špatně. Tohle bylo zlé. Nebyl žádný útěk. Byl jsem tady zaseklý s tou věcí a mluvilo to se mnou. ,,Davide, měl jsi poslechnout." když promluvila slyšel jsem její hlas v mé hlavě. Ani nehýbala rty. Slyšel jsem to v mysli. Padal jsem do šílenství. Spadl jsem na zem, myslel jsem si, že jsem omdlel, ale místnost mě nenechala. Ležel jsem na boku, oči otevřené a ta věc se na mě ze shora dívala. Na zemi ležela baterka, přiběhla krysa, vzala ji do pusy a odběhla. Co? To ten dům. Ten dům si se mnou hrál, samozřejmě kvůli 500 dolarům. Ale nebylo to trochu přehnané? Tohle byla pořádně divná soutěž. Snažil jsem se se odsud co nejrychleji dostat. Věděl jsem, že tahle místnost je peklo. Ale nebyl jsem připravený to vzdát. Jen bůh ví, jak se odsud Peter dostal. Jen bůh ví... moje oči se pohybovaly po místnosti. Nebyla zase tak velká. Docela rychle jsem si vytvořil takový plán. Démon si se mnou pořád hrál a opakoval pořád dokola tu samou větu, ale já si ho nevšímal. Sledoval jsem zdi a uviděl jsem něco, kvůli čemu moje srdce vynechalo jeden úder. Tam, kde jsem škrábal do zdi jsem viděl sedmičku. Nějak jsem si sám vytvořil dveře. Byly na tom samém místě, kde byly dveře číslo pět. Stěna byla docela blízko a démon stál za mnou, takže mi nemohl ublížit a za nic na světě jsem se nechtěl otáčet. Tak jsem se natáhl a zmáčknul sedmičku přede mnou. Mačkal jsem tak tvrdě jak jen to šlo. Démon mi řval do ucha, že tu s ním zůstanu v místnosti šest. Tak jsem z plných plic zařval a proplul skrz stěnu. Cokoli než tady s tou věcí zůstat.

Rozhlédl jsem se. Byl jsem venku. Žádné fake stromy. Chtělo se mi brečet, kleknout na kolena a děkovat, že jsem z toho domu venku. Už mě nezajímala odměna. Nastoupil jsem do auta a odjel jsem jak nejrychleji to šlo. Byl jsem venku. Chtěl jsem si dát sprchu. Dům mých rodičů byl mnohem blíž než kolej, měl jsem klíče a rodiče byli v tuhle dobu každý týden někde venku. Fajn. Přijel jsem do domu, vyšel do druhého patra, došel do svého starého pokoje, pohladil pana Grafielda, mého kocoura, a konečně jsem ze sebe smýval zbytky toho zážitku. Pomalu jsem se smiřoval, že dneska neusnu. Po sprše jsem sešel dolů do obýváku a když jsem to uviděl myslel jsem, že mi přestalo být srdce...

Ahoj, ti co se dostali až na konec. Jak všichni poznali, vyhrála moje lenost a další part bude až se konečně odhodlám to dokončit. Někdo mě za to bude nesnášet, někdo mi bude děkovat, že jsem s tímhle cancerem zase na nějakou dobu přestala. To je ode mě všechno, Mějte se hezky a u dalšího článku pomeranč.