Čau, tady Terka

«Nejnovější články | Čau, tady Terka

Vytvořit blog | Nápověda

Kluk z mého pokoje -6.část

Tááákže, jelikož o tomhle blogu teď ví i moje kamarádky ze školy, tak se teď budu ještě víc snažit. Protože až si to přečtou, tak to budou ve škole komentovat. Ale dost o nejhorších rozhovorech v dějinách. Takže ZAČNĚME!

...jen tak jsem tam stála a koukala jak mizí. Proč? To jsem líbala tak špatně? Nechtěla jsem, aby odešel. "Neodcházej, prosím." vypadlo ze mně. Jen se usmál a zmizel úplně. Zůstala jsem stát jako opařená. To je všechno? Jedna pusa a on si zmizí!? Začal ve mně narůstat vztek. "Fajn, běž si. Já si vystačím sama." vykřikla jsem do prázdna. Byla jsem naštvaná, ale uvnitř mně to velmi ranilo.

Vyběhla jsem z pokoje jak nejrychleji to šlo. Běžela jsem na zahradu a posadila se do altánku. Otočila jsem se zády k domu a až teprve teď jsem si dovolila brečet. Naneštěstí pro mně byla na zahradě máma, která měla dnes volno. Přišla k altánku, posadila se vedle mně a objala mně. I když mi to přišlo dětinské, vybrečela jsem se jí na rameni. Hladila mě po zádech a tím mě uklidňovala.

Když jsem se uklidnila se mě zeptala, co se mi stalo. "Stýskalo se mi po dědečkovi a neudržela jsem se. Ani jsem nelhala, protože jsem na něj často myslela. "Ano, mně taky chybí. Byl to dobrý člověk." přikývla jsem. Chvíli jsme vedle sebe jen tak seděli, když máma prolomila ticho:"Pár služebných říkalo, že tě slyšely mluvit sama se sebou." řekla s obavami v hlase. Podívala jsem se na ni. "To není pravda." bránila jsem se."Dobře, nemusíš hned křičet." řekla s káravým pohledem. Měla pravdu, doopravdy jsem zvedla hlas."Já nekřičím!" řekla jsem a svoje slova podtrhla tím, že jsem se postavila. Otočila jsem se na patě a šla pryč. "Kam jdeš?" zavolala za mnou máma. "Někam, kde nebudu jako u výslechu."

Můj instinkt mně vedl do salonku. Sedla jsem si ke klavíru a začala hrát skladbu za skladbou, abych se uklidnila. Moje prsty začaly hrát melodii, kterou jsem neznala. Přestala jsem a zase přiložila ruce ke klavíru. Prsty se mi automaticky nastavily na akordy, které mi nic neříkaly. Pak mně to napadlo. Ta hrací skříňka! Došla jsem na půdu a vzala si tu skříňku do pokoje. Pustila jsem ji a začala hrát melodie. Tu melodii jsem hrála i na klavír. Zaklapla jsem skříňku a lehla si na postel. Usnula jsem a zdál se mi další podivný sen.

Zase jsem byla ta dáma. Čekala jsem v kočáře až mi někdo otevře dveře. Přihnal se kočí, otevřel dvířka a podal mi ruku na pomoc. Já ji přijala a počkala před kočárem na moje rodiče. Šli jsme směrem k domu, který byl nádherně vyzdobený. Zevnitř byla slyšet hudba. Otevřely se dveře a odhalily nám taneční sál plný lidí. Přišel k nám postarší pár a mladý muž. Byl to Rafael. Nemohla jsem z něj spustit oči a on ze mně. Rodiče odešli a nechali nás samotné. Začali jsme si povídat. Bylo mi s ním neskutečně. Po několika hodinách pro mně přišel táta, že už musíme jít. Nechtělo se mi pryč. Chtěla jsem zůstat s Rafalem.

Probudila jsem se zpocená. Co to zase bylo? Periferním viděním jsem viděla postavu. Nechtěla jsem se na něj podívat. "Slyšel jsem tě mluvit ze spaní. Opakovala jsi moje jméno." řekl. Zvedla jsem k němu oči. Něco se ve mně hnulo. Dostala jsem strach, ale ten hned přešel. Tenhle pocit jsem už jednu zažila. Teď už není cesty zpět...

Já doufám, že se vám článek líbil. Jestli ano, nebojte se mi napsat do komentářů. Takže u dalšího článku ČAU ČAU.

P.S. Helčo a Terky, jestli si mně budete zítra ve škole dobírat, tak vás přizabiju.