Čau, tady Terka

Mezi nebem a peklem - Pád, doslova, z nebe 1.part

   Čus lidičky. Je tu první díl téhle kraviny, ale několik... no tak dobře, pár.... fajn, dva lidi mi napsali ať pokračuju. Jo je to ubohý, ale to jsem prostě já. Takže to nebudu protahovat a jdeme na to. Snad se několik lidí přidá, aby se holky necítily samy.

   Byla jsem ještě uvelebená v posteli a snila o vysněném světě, když zazvonil budík. Já idiot jsem ho zapomněla vypnout. Dostali jsme ve škole volno, praskli trubky a ještě včera nás pustili domů dřív. Podívala jsem se na hodiny. 6:55, ideální čas na vzbuzení Helen a Nika. Věděla jsem, že jakmile se vzbudím, už neusnu. Vytočila jsem Helenino číslo a čekala jsem, až uslyším její nakvašený hlas. Mám jí ráda, ale ráda jí taky škádlím. Po chvilce to konečně zvedla: ,, Bože, víš kolik je hodin? Ty jsi sice vzhůru, ale ostatní rozumní lidi mají ještě půlnoc." ozval se rozespalý hlas z druhé strany telefonu. ,,Já jsem tě chtěla vzbudit, samozřejmě ne úmyslně, to samozřejmě ne, ale chtěla jsem se ujistit, jestli jsi nezapomněla na sraz před parkem. Přece jen jsme to kvůli někomu už třikrát musely zrušit. Pamatuješ?" připomněla jsem jí, jak už třikrát zapomněla na naší schůzku. ,,Ne. Jasně, že jsem nezapomněla. Jen jsi mně nemusela budit tak brzo." vytkla mi. Musela jsem se nad ní usmát. Povídaly jsem si ještě deset minut a pak jsem musela zavěsit, abych stihla ještě vzbudit Nika.

   Jakmile bylo dílo dokonáno, šla jsem si uloupit kousek čokolády. Nejlepší způsob jak začít den. Najednou jsem pocítila zvláštní chvění. Jako bych věděla, že se stane něco divného. A taky stalo, bylo vypnuté topení. Ale i tak jsem si připadala zvláštně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a dala jsem si horkou sprchu. Pomalu jsem se začala oblékat a připravovat se na ,,rande" s Helen. S ní si člověk nebyl jistý, jestli se zastavíme v cukrárně, na kafe nebo jen se podívat po obchodech. Na chvíli jsem ztratila pojem o čase a najednou jsem měla jen hodinu na to, abych se dostala k parku.

   Poslední chvíli jsem musela běžet, abych to tam stihla. A co čert nechtěl? Potkala jsem Nika, což bylo znamení, že za prvé: přijdu pozdě a za druhé: znamenalo to povídání. Poznal mně už z dálky a mával na mně jako kdybych měla oční vadu. Když jsem se k němu přiblížila, musela jsem ho odbít se slovy: ,,Sorry kámo, ale mám rande s Helen. Ráda bych si povídala, ale nestíhám." řekla jsem mu zadýchaně. Naštěstí to byl největší pohodář jakého znám. Ještě jsem se za ním ohlédla a znovu mi mával jako bych byla slepá. Sakra, tenhle kluk byl zlatíčko.

   Doběhla jsem k parku a tam už čekala Helen. Přiběhla jsem k ní a než jsem jí na cokoliv odpověděla, musela jsem se opřít o kolena a vydýchat. V takovém vedru jako bylo na Floridě po celý rok nebyla sranda uběhnout ani sto metrů, natož kilometr. Naštěstí jsem si vybrala nejlepší kamarády jaké jsem mohla. Ona: miláček, neublíží ani mouše a všechno vám odpustí během pěti minut. On: pohodář, srandista, a dovedl být lepší než jakýkoliv bratr v ochranářství. 

   ,,Promiň, nějak jsem přestala dávat pozor na čas." omluvila jsem se jí. Jen se na mně usmála a nechala to být. Po chvilce mlčení jsem to nevydržela a musela jsem se zeptat: ,,Co ty a Nik? Už ses mu přiznala?" Hned jak jsem to dořekla, podívala se na mě, jako bych spadla z nebe. ,,Ne. Zbláznila jsi se?! Přece se mu nepřiznám, že ho mám ráda víc než kamaráda." skoro na mě křičela. ,,No... já jen, že jsem ho teď potkala a řekla jsem mu to." řekla jsem se sarkasmem v hlase, ale ona si stejně myslela, že jsem to doopravdy udělala. 

   Najednou se zablesklo a zčernala obloha. Co se, sakra, děje? Ještě před chvilkou byla obloha vymetená. Netušila jsem, co se děje, ale i tak jsem popadla Helen za ruku a táhla ji za sebou k nejbližšímu altánku. Sice nepršelo, ale co není může být. Helena ještě nikdy nebyla tak vystrašená. Po chvilce se zase obloha roztáhla a zase svítilo slunce a zase zpívali ptáci. To bylo divný. Chvilku jsem jí musela přemlouvat, aby šla ven, ale stejně jsem jí musela vytáhnout násilím. Chvíli jsme šli, ale ona se pořád rozhlížela po obloze, aby se náhodou nestalo, že začne pršet láva. Musela jsem jí vzít na lavičku, aby se uklidnila. Naštěstí to konečně pomohlo. Stoupla jsem si před ní, roztáhla ruce a řekla jí: ,,Vidíš? Nic ti nehrozí, ty posero. Ty děláš z nějaké malé přeháňky pohromu. Ale dokud z nebe nepadají andělé, je všechno v pohodě, okey?" ,,Okey, ale bylo to divný. Tak dokud nepadají andělé z nebe." řekla a usmála se. Byla jsem ráda, že už je v pohodě. Nastavila jsem tvář sluníčku a vyhřívala se jako ještěrka. Pak jsem otevřela oči.

   Nevěděla jsem, jestli vidím správně nebo mám halucinace. Z nebe padaly dvě velké koule. Jedna černá, jedna bílá. Protřela jsem si oči, ale pořád tam byly. Už jsem věděla, že je vidí i Helena s její křehkou lekavou dušičkou. Koule padaly blíž k zemi. Byly už nad korunami stromů a dva metry nad zemí se zastavily a pomalu se snášely k zemi. Když se dotkly země, rozplynuly se a na zemi leželi dva andělé. Vypadali jako v bezvědomí. Helena se na mně podívala a řekla: ,,Dokud nepadají andělé z nebe, jo?"...

[Unsupported element format]        

            Tak, to je první part. Snad se někomu bude líbit,ale upřímně.... ne víte co? Udělejte si o tomhle obrázek a napište mi do komentářů. Jestli se vám to líbilo dejte plus, jestli ne dejte... komentář. Ne fakt, cokoliv jen ne mínus ( prosím, prosím, smutně koukám). Mějte se hezky a u dalšího článku pomeranč.

+1

Příběhy a povídky

Autor: tereza2003   |   Publikováno: 13.03.2017   |   Zobrazeno: 523x