Čau, tady Terka

NoEnd house 3

   ... přijel jsem do domu, vyšel do druhého patra, došel do svého starého pokoje, pohladil pana Garfielda, mého kocoura, a konečně jsem ze sebe smýval toho zážitku.Pomalu jsem se smiřoval s tím, že dneska neusnu. Po sprše jsem zamířil do obýváku a když jsem to uviděl myslel jsem, že mi přestalo být srdce. Ten obrázek se mi vpálil do mysli. Moji rodiče byli mrtví, nazí a potřísnění krví. Měli useknuté hlavy a nejhorší na tom bylo jakoby mně jejich oči stále pozorovaly a usmívali se. Jejich hlavy se na mně umívaly. Nevydržel jsem to a pozvracel jsem se. Co tady dělali? Měli být na nějakém večírku. 

   A pak jsem to uviděl... Dveře, které tam nikdy dřív nebyly a na nich krví napsaná velká červená osmička. Nebyl jsem venku. Pořád jsem byl v tom prokletém domě. Hlavy mých rodičů se pořád usmívaly. Když jsem si uvědomil to, že ještě nejsem venku, jejich koutky se roztáhly ještě víc. Sice vypadali jako oni, ale nebyli to oni. Byl jsem v obýváku mých rodičů, ale vlastně jsem byl v tom domě. Obešel jsem je největším obloukem, věděl jsem, že musím jít dál. Nesmím se tím zabývat. Šel jsem dál, ale do mysli se mi znovu prodrali usmívající se hlavy. Znovu jsem se pozvracel a málem jsem zkolaboval. Hlavy se začaly smát a znovu se objevilo i mručení. Bylo silnější než předtím, tak silné, že otřásalo stěnami. Shazovalo obrazy ze stěn a já se držel a pokračoval dál. Nejdřív pomalu, kolem těch těl, blíže ke dveřím. Stěny se sypali, strop se drolil a ty tváře se usmívali víc a víc. Jejich oči mně sledovali při každém pohybu, začali po mně chňapat rukama. Slyšel jsem jejich hlasy, otevřeli pusy, chytali mně za nohy, ale já šel dál. Rozběhl jsem se, otevřel jsem dveře osm a zabouchnul jsem je za sebou. Konec. Byl jsem úplně v háji. Proč jsem sem chodil? Měl jsem poslechnout Petera. Tenhle dům byl peklo, všechny tyhle místnosti byli peklo. Než jsem sem vešel jsem nevěděl, jak moc jsem podcenil tenhle dům bez konce...Pořád jsem nedokázal vstřebat co jsem viděl v místnosti osm.

   Místnost devět byla kopií místnosti tři a šest. Stejná lampa, stejná podlaha, stejná židle až na to, že na židli seděla postava. Choulila se do klubíčka a vzlykala. Teprve když jsem se přiblížil jsem pochopil, že na židli sedí kopie mně samotného. David Williams. ,,Neubližuj mi, prosím." promluvil se strachem. Co? Co myslí? Nechci mu ublížit. Proč bych mu ubližoval, když je to první člověk, kterého jsem viděl od příchodu do domu. Navíc jsem to byl já, verze 02. ,,Neboj neublížím ti." řekl jsem a přiblížil jsem se k němu, vlastně ke mě. ,,Ale ublížíš. Musíš. Jinak se odsud nedostaneš." jakmile to dořekl, začal se znovu otřásat se vzlyky. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil. Měl stejné oblečení jako já až na to, že na triku měl vyrytou devítku. První dveře byly normální, ale další a další byly víc ambiciozní. Bylo těžší je najít nebo obtížnější jimi projít. Sedmé jsem si musel vyrýt do zdi, osmé byly namalované krví mých rodičů a abych se dostal do devátých, musel jsem zabít sebe sama. Chvíli jsem přecházel po místnosti, abych měl víc času přemýšlet. Párkrát jsem na sebe skoušel promluvit, ale on jen opakoval:,,Ano, ublížíš mi." Věděl jsem, i kdybych zkoušel vyškrábat dveře do zdi, nefungovalo by to. Teď už ne. Zastavil jsem se před sebou na židli a chvíli na něj koukal. Pak můj pohled zachytil něco lesklého pod židlí. Sehnul jsem se a zvednul jsem to. Byl to nůž s cedulkou na které bylo napsáno: Pro Davida od managmantu. Zase mi bylo na zvracení. Kdo dokáže zabít sám sebe!? Myšlenky se mi vířily, formulovaly se do neodpověditelných otázek a padaly do nejtmavšího sklepení v mojí duši. Jak vědí jak se jmenuju? Jak vědí čeho se bojím? Jak vědí jak vypadají moji rodiče? Jak...? Z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na Petera. Možná to napráskal, ale co se jemu honilo hlavou, když viděl sám sebe? Pobodal ho? Zvedl jsem ten nůž a David na židli ztichnul. Najednou byl velmi klidný. ,,Co chceš dělat?" zeptal se mně. ,,Dostanu se odsud." odpověděl jsem. David se usmál. Nevěděl jsem jestli se bude smát nebo na mně zaútočí. Ale nebránil se. Skočil jsem na něj a pobodal jsem ho. Koukal se na mně vyděšeně. Jako kdybych koukal do zrcadla a zase se ozvalo to hučení, sice daleké a tiché, ale bylo tady. Najednou byla všude temnota a já padal. Temnota kolem mně zase byla takové nic. Ne jako v místnosti čtyři, tahle byla divná. Už jsem ani nevěděl jestli ještě padám, až takhle byla divná. bylo to jako kdybych nic nevážil, neměl jsem žádnou kontrolu nad svým tělem. Najednou jsem byl smutný až depresivní. Jako kdybych spáchal sebevraždu.Vzdal jsem to. Spadl jsem do jakéhosi bezvědomí a prostě jsem padal. Tohle bylo peklo. A pak zničehonic světlo. Skoro jako světlo na konci tunelu a ucítil jsem podlahu. Ze světla se staly dveře, prošel jsem jimi a ocitl jsem se znovu na té recepci jako na začátku. Všechno bylo tak jak jsem to viděl naposledy. Dětské dekorace na Halloween. Hledal jsem další číslovku, něco co je špatně, ale jediné co jsem našel byla bílá obálka s mým jménem. Otevřel jsem jí a uvnitř bylo pět stodolarovek a vzkaz: Davide Williamsi, dokázal jsi se dostat na konec bezkoncového domu. Gratulujeme. Zasloužíš si odměnu. Tvůj, managnent.

  Nemohl jsem se přestat smát. Jen jsem se smál a smál až mi to přišlo jako věčnost. Smál jsem se, když jsem si vzal výhru a vyšel z toho pekelného domu. Smál jsem se, když jsem řídil zpět na kolej. Smál jsem se, když jsem vystoupil z auta a vyšel dvě patra k mému pokoji. Smál jsem se, když jsem viděl malou desítku na dveřích do pokoje.

         Ahoj všichni. Dneska to je, jak jste si asi všimli, bez úvodu. Nebudu vám mazat med kolem pusy, byla jsem líná ho napsat. Plus tohle byla poslední část tohohle extra dlouhého příběhu a já jsem ráda, že to je hotové. Provolejte Halelluja. Každopádně budu ráda za nějaký koment nebo za plus. Mějte se hezky a u dalšího článku pomeranč.

 ,,BAF"     ,,LEK"

+2

Příběhy a povídky

Autor: tereza2003   |   Publikováno: 07.03.2017   |   Zobrazeno: 531x