Smrt chodí ve žluté

Procházela jsem se večerním městem, užívala jsem si samotu, temnotu podvečera. Najednou mě přepadl zvláštní pocit, jako když vás někdo pozoruje, ale rozhodla jsem se ho ignorovat, i když jsem ho měla jednou za uherský rok. Měla jsem po škole a s kamarádkami jsme se rozhodly, že si vyrazíme někam do kavárny. Už jsem byla skoro na místě, když mě zase přepadl ten pocit. Rozhlédla jsem se po ulici a uviděla jsem kluka v obyčejných roztrhaných riflích. Byl blonďák a měl žlutou mikinu, ale ne obyčejnou žlutou. Tahle žlutá byla vidět na míle daleko. Mohla by být maják pro ztracené lodě. Nebyl ale stejný jako ostatní chodci. Byl až moc narovnaný. Moc sebevědomý. A díval se přímo na mě. Přidala jsem do kroku, abych byla co nejdřív v kavárně. Když jsem tam dorazila, Lucy a Anne tam už čekaly. Po chvíli jsem na toho divného kluka zapomněla. Asi po hodině a půl jsme se přesunuly do malé hospůdky. Lucy si dala pivo, Anne Jacka Danielse a já skotskou s ledem. V půl desáté jsme se rozešly s pozdravem: Ahoj, zítra ve škole.

Kousek před mým domem jsem zase potkala toho kluka. Asi začala působit ta skotská, protože jsem na něj začala křičet proč mě sleduje. Neodpověděl, a z toho jsem znejistěla. Radši jsem ho obešla, abych se dostala co nejdřív domů.

Doma jsem se ještě chvíli učila. Než jsem šla spát, otevřela jsem si okno, u kterého jsem usnula hned. Chvíli jsem se dívala ven a zase uviděla toho kluka. Chtěla jsem jít volat policii, když jsem se pořádně podívala na jeho obličej. Neměl oči, jen prázdné důlky, ze kterých čišela temnota. Kůži na obličeji měl strhanou. V tu chvíli mi došlo, že mám tu čest se samotným Smrťákem. Pak už se jen rozletěly dveře od domu a já viděla jen a jen černou.