Kluk z mého pokoje -7.část

Tááákže, ahoj lidi. Po sto letech tu je další část. Upřímně mi začínají docházet nápady, takže nečekejte, že budou třeba dvě části za jeden den ( to už je minulost). Možná, že za chvíli tuhle sérii ukončím. Ale nezdržujme už a ZAČNĚME!

...od toho pocitu utekly už dva týdny. Nevěděla jsem, jak je na tom Rafal. Možná stejně jako já, možná ne. Ale teď jsem poslední dobou neměla moc čas nad tím přemýšlet. Skončily prázdniny a začala škola. Zároveň jsem byla ráda a taky ne. Přece jen celý den být zavřená v tom ústavu, kterému říkají škola nebylo, nic pro mně.

Seděla jsem v pokoji a dělala úkoly, když se vedle mně objevil Rafal. "Díky bohu, záchrana!" řekla jsem nadšeně. "Ty to určitě umíš, takže mi to vysvětlíš a řekneš mi výsledky!" a ukázala jsem na příklady. Matematika nikdy nebyla můj šálek kávy. Chvilku se díval na příklady a potom řekl:" První výsledek je 152,00215 na druhou." řekl s úšklebkem. Skvěle, tak on mi nepomůže. "Ale kvůli tomu tu nejsem." zvážněl. Odložila jsem tužku a poslouchala. "Víš, po Helen mi v srdci zbyla díra. Myslel jsem si, že se nikdy nezahojí. Ale jak jste se sem přistěhovali, tak se ta díra zaplnila. A když jsme se, no víš co..." "Políbili." dopověděla jsem. "... ano. Tak jsem si připadal jako živý. A asi už vím proč." nadechl se, aby pokračoval, ale do pokoje vkročila máma. "Ahoj zlatíčko, šla jsem kolem a napadlo mně tě navštívit." vypadala nadšeně. "Ahoj mami, hele když už jsi tu, můžeš mi pomoct s úkolem?"

Asi hodinu mi máma vysvětlovala, jak se to počítá a nakonec jsem to i pochopila. Chvíli jsme si ještě povídaly a potom máma odešla, protože byla unavená. Ani se jí nedivím. Měla za sebou skoro celodenní soud. Počkala jsem ještě pět minut a zavolala Rafala. Ale už nepřišel.

Ve škole jsem celý den přemýšlela, co mi asi chtěl. Několikrát mně něco napadlo, ale moc jsem tomu nevěřila. Byla jsem rozhodnutá, že když dneska přijde, tak to z něj vymáčknu, třeba i násilím.

Hned jak jsem přišla domů, tak ho zavolala, ale nic. Skusila jsem to asi pětkrát, ale neobjevil se. Se zklamáním jsem hodila tašku do svého pokoje a šla si zahrát na klavír. Několikrát jsem se přistihla, jak hraji skladbu z hrací skříňky. Divné. I hraní se mi omrzelo.

Odešla jsem do pokoje a svalila se na postel. Naposledy jsem zkusila zavolat Rafala. A tentokrát úspěšně. No vida. Alespoň vím, že ho mám vždycky zavolat v mém pokoji. "Ahoj. Včera jsi něco nakousnul a já bych to chtěla slyšet celý." podívala jsem se na něj s nadějí. "Tak dobře." odpověděl, ale já poznala, že se mu do toho nechce. "Jak jsem říkal, zaplnila jsi tu díru v mém srdci. A já si připadám jako živí. A to díky tobě. A já... no, ehm tě... asi .... no...miluji." řekl a já zapomněla, jak se dýchá. Do očí se mi vedraly slzy. "Já tebe taky." vydechla jsem. Nejradši bych mu padla kolem krku, ale mohla bych taky skončit na podlaze. Místo toho jsem si k němu přisedla a jemně ho políbila. Kéž by tohle nikdy neskončilo...

Dobře, tohle bylo dost sentimentální. Možná ze mně bude druhá Pilcherová. Ne nebude. Ale jestli se vám tenhle zaláskovaný článek líbil, nebojte se mi napsat do komentářů a budu ráda, když tu necháte plus. Ale nepočítejte, že to bude hned. Tipuji, že za dalších sto let :-). Takže u dalšího článku ČAU ČAU.

Komentáře