Vločky

«Nejnovější články | Čau, tady Terka

Vytvořit blog | Nápověda

Byla jen další z mnoha… Z mnoha lidí, kteří neměli to štěstí. Slzy zastírala úsměvem a přitom pozorovala ručky dětí, natahujících se pro každou další padající vločku.

Nesněžilo moc, jen sem tam nějaká ta vločka spadla do jejích hustých vlasů. A právě proto o ně byla na hřišti taková bitka. Kluci si brali čepice jen proto, aby spadlá vločka mohla patřit právě jim. Děvčátka chytala a odnášela na společnou hromádku každé další peříčko zmrzlé vaty, kterou jim nesebrali kluci.

Dívka zamrkala a po jejím líčku se svezla slza. Okamžitě ji utřela do rukavice a více se zachumlala do své bundy. Zároveň se ale usmívala, aby tu slzu vykompenzovala. Byla to její hra. Plakala a smála se, aby měla alespoň pocit, že to není tak zlé. Že vše zlé se jednou obrátí v dobré. Zatím jí život jen bral! Celých 17 let jí jen bral, ale ona i přes to pevně věřila v to, že jí vše vrátí. I když spousta věcí vrátit nešla!

Tatínka nepoznala, maminku jí vzala nemoc, domov jí vzali lidé, kteří na to měli právo…

Seděla tu na lavičce a pozorovala hru dětí se sněhem již od rána a ještě ji to nepřestalo fascinovat. Stmívalo se, ale ona ani děti toho nedbaly. Pomalu sice odcházeli domů, ale i přes to jich tu pořád několik zůstávalo. Jednou šli domů s tatínkem, podruhé s maminkou, několik jich tu bylo dokonce se staršími sourozenci…

Dívka zaklonila hlavu a nechala na své bledá líčka dopadat vločky. Nikdy jí nebylo jasné, jak může být každá vločka jiná. Vždyť jich jsou mraky! A žádné se neshodují. Zavřela oči a vločkám dovolila padat i na víčka. Lechtaly ji na tvářích jako ty nejjemnější milenecké doteky. Přála si, aby to opravdu nebyly jen vločky, nýbrž doteky plné lásky, té lásky, o které vždy jen snila, ale ještě ji nepoznala.Dětí na hřišti pomalu ubývalo, až nakonec zbyla jen maličká holčička doprovázená starším bratrem. Všichni ostatní již doma zasedali ke štědrovečerní večeři, jen ji čekali Vánoce o samotě.

Pozorovala vločky sněhu, jak jí padají na dlaň a mění se v maličké kapičky vody. Bylo fascinující pozorovat strukturu každé vločky, která se ovšem hned v druhém momentě proměnila v droboučkou slzičku vody.

Sledovala to dění a pomalu zavírala oči. Chtělo se jí tolik spát. Nebylo jí ani zima, spíš jen příjemné teplo. Ty vločky ji uspávaly, ale ona nechtěla usnout, nesměla!! Na to byla až moc veliká zima…

Naposledy zamrkala hustým závojem řas a poté viděla už jen sníh. Všude byly vločky sněhu a ona stála uprostřed. Počítala je na prstech a znovu, a znovu pozorovala jejich rozdílnou strukturu.

V parku bylo ticho. Takové ticho, že bylo slyšet dokonce i to, jak mladičká dívka na lavičce upustila z dlaně malinkou rolničku. Svírala ji do poslední chvíle, ale kvůli spánku povolila svůj stisk. Bylo dokonce slyšet kroky mladého chlapce, doprovázeno cupitáním maličké holčičky. Držela se svého staršího brášky za cíp bundy a schovávala se před vším, co se hnulo. Bála se tmy, ale když byla s bratrem, připadala si silnější… Stejně jako dívku na lavičce bránily její sny…

Chlapec se sehnul. Parkem se rozneslo zacinkání rolničky. Dívčina sebou trhla a probudila se. Své velké, hnědé oči upřela na neznámého chlapce v bojácném pohledu. Chtěla utéct. zadržela ji však veliká ruka."Neutíkej… nás se nemusíš bát…" mlčela. Mlčela a pohledem sklouzla na holčičku, která se ještě více přitiskla ke svému bráškovi. Milovala ho! Nikoho jiného ani neměla. "O Vánocích by nikdo neměl být sám… Pojď s námi…" pustil ji a nastavil dlaň, další krok byl na ní a ona tu výzvu přijala. Třeba, konečně. "A kam jdeme.?" vyslovila pouhá tři slůvka hlasem podobným oné rolničce, kterou teď majetnicky svírala maličká holčička. "Jdeme domů… Vílo…" zašeptal a ona si až nyní všimla jeho velikých, černých křídel na zádech…

Dámy a pánové, po dlouhé době je tu další povídka a protože jsem měla poslední dobou špatnou náladu, tak jsem napsala takovou kravinu, jako je tohle. Ale jestli se vám líbila, určitě dejte plus. Mějte se hezky a u dalšího článku ČAU ČAU.