HryProDivky.cz
Navštívil mě déšť... (8)
Čau!
Vím, že to s tímhle příběhem trochu přeháním, ale já jsem to prostě nevydržela a musela jsem sem dát další kapitolu. Celkem jich bude 11.
Kapitola 8
Mia
„Ach Romeo, pročpak jsi Romeo? Proč jsi Montek? Zapři otce, zřekni se jména… Nechceš? Tak mi tedy přísahej lásku a já nebudu již Kapuletová.“ Nahlas jsem si povzdechla. Balkónová scéna. Tu mám nejradši. Učitelka češtiny říkala, že jsem na tu knihu ještě malá, ale co. Říkala to loni. A teď jsem vlastně osmačka, ne?
„Mio! Už je tady Mona!“ Křikla máma a já jsem se zvedla ze židle. Protáhla jsem se a rozhlédla po okolí. Už přestalo pršet, ale na mýtině se udělala jemná mlha, skrz kterou prosvítalo slunce. Nádhera. Určitě to musím ukázat Moně.
„Mio! Kde jsi?!“ Ozvala se máma a její hlas se rozléhal údolím. Chodím sem dost často na to, aby si toho všimla, ale stejně jí nikdy nedojde, kde jsem.
„Už jdu!“ Odpověděla jsem a Romea a Julii s mým deníkem, jsem strčila na poličku. Skrz les jsem se dostala spět k zahradě. Při přelézání plotu jsem se škrábla na ruce. Au. Šla jsem domů, abych si to vypláchla, ale u mě v pokoji na mě čekala Mona.
„Čau! Jak dopadlo vízo?“ Zeptala se a sundala si sluneční brýle. Mona je dcera máminy kamarádky, se kterou vyrostla. S Monou jsme si hrály jako mimča a kamarádíme se do dnes. Obě jsme dneska dochodily sedmou třídu, ale já jsem o půl roku starší.
„Fajn. Čtyři dvojky.“ Odpověděla jsem. A sedla jsem si k ní na postel.
„Tak to máš dobrý. Já dostala dvě trojky.“ Obě jsme se jejímu výkonu zasmály a já jsem se pro sebe usmála. Jsem tak ráda, že ji tady mám. Je to jediná kamarádka, která mě ještě nezradila. Je sice trochu divoká, ale můžu jí říct cokoli.
„Těšíš se na přespávačku?“ Zeptala se a zatřásla mi před obličejem svým batohem.
„Jasně!“ Souhlasila jsem.
„Tak to je fajn, protože jsem donesla notebook, tablet, baterky, sladkosti a poverbanku.“
„A já mám marshmallows, přenosnou lampičku a flešku s tím nejděsivějším hororem.“ Řekla jsem. Každý rok, 31. června, pořádáme přespávačku ve stanech, na mýtině. Jeden stan pro mě a Monu, jeden stan, pro sestřenky Kiki a Lindu, jeden stan pro tátu a bratrance Eathana (jsou dva a mají stan pro šest lidí!), a jeden stan pro bráchy (letos budou spát poprvé sami ve stanu). Vždycky je stezka odvahy (je v lese a zařizuje ji táta, Eathan a strejda Jim) a vítěz dostane největší stan.
„Těšíš se na stesku odvahy?“ Zeptala se Mona.
„Jasně! Vyhrajeme, to je jasný!“ Oznámila jsem pozitivně.
„Souhlasím. Půjdeme jim pomoct postavit stany?“
Líbilo? Doufám, že ano. A slibuji epický konec, který bude v dalších dvou kapitolách.
Vaše Angela...
Komentáře
Jájinka04
Ahoj,promiň,ale je to můj názor. Víš,myslím,že tento tvůj příběh je nezáživný. Chápu,taky píšu články,ale myslím,že by v každé kapitole mělo být něco jako zápletka nebo by se mělo něco stát,aby to tvoji čtenáři napjalo a těšili se na další díl. Je to jen názor,tak si neber zle