A tak to skončilo...

Seděla jsem ve svém pokoji na posteli a v hlavě jsem si promítala celý svůj život. Ty chvíli kdy jsem byla malá. Neřešila jsem žádný problémy. Žádný jsem neměla. Jediná moje povinnost byla ráno vstát, sebrat se a jít si hrát na pár hodin do školky s kamarády. Žádná škola, žádné učení, žádný stres. Ani žádní fake friends. Žádné podrazy, žádní kluci. Pořád jen smích a jediný stres byl jestli budou pod stromečkem opravdu všecky vysněné hračky. A teď? Ráno se probudím a už brečím a vidím před sebou další den bez smyslu. Další problémy, hádky, slzy a nervy. Ani nevím kdy jsem se naposledy opravdu zasmála. A.....ani nevím jak to popsal. Slzy mi stékaly po tváři. Neměla jsem už náladu na nic. Vedle mě ležely fotky z dětství. Byla jsem na všech tak šťastná. Vedle v pokoji byli moji dva bratrové. Nikdo na týhle planetě nebyl pravý. Vedle mě leželi prášky na spaní. Pár jsem si jich vzala a spolkla. Nechtěla jsem žít. Ani mi nedocházelo co jsem právě udělala. Po chvilce mi začalo být špatně. Naposledy jsem vzala do ruky mobil a napsala jsem mámě SMS "Mám tě ráda děkuju za všecko". Pak se mi zatočila hlava a vše skončilo.