HryProDivky.cz
Zklamání, to sladké sklamání (2) - Příběhy
Stojím před školou, drobně mi mrholí do tváře a já se rozhoduji jestli jít dovnitř. Došla jsem až sem, měla bych tam jít, ale na druhou stranu.... ,, Kiro!" otáčím se, to na mě volá Týna, neví o včerejším incidentu, a ani se o něm nedozví. ,, Na koho čekáš?" ptá se vesele a houpá s taškou ve které má nepochybně tělocvik. ,, Na nikoho, jen jsem se zamyslela, jdeme?" dodávám si odvahy a po boku jedné ze svých nejlepších kamarádek kráčím do šaten. Sundávám ze sebe mikinu a přezouvám se do bílých kroksů.
,, Co je první hodinu?" ptá se zatím co se prohrabuje hromadou sešitů ve své skříňce. ,, Matematika." povzdechnu si při pomyšlení, že zrovna na tuhle jedinou hodinu sedím v lavici hned vedle něj.
Vytahuje zmačkanou , potrhanou a zjevně nedávno politou učebnici, a stejně vypadající sešit ,, No jo, to víš bráška." výmluvně se usměje a strčí je rychle do tašky.
Po tom co si konečně přichystá všechny pomůcky, odcházíme do třetího patra, kde hledáme učebnu matematiky. Trvá to hodnou chvíly ale nakonec vcházíme do třídy plné hluku a smíchu. Můj pohled se okamžitě stáčí na prázdné místo vedle objímajícího se páru. Snažím se dělat že je nevidím. Sedám si na svou židli a připravuji si věci. Když vytahuji penál, třísknu s ním o lavici trošku víc než bych měla a oba se na mě podívají. ,, Je ti něco?" zeptá se na oko podrážděně Lenka a já jen sklopím oči a dál se věnuji svým sešitům. ,, Měla by ses jít připravit na hodinu." prohodí k ní sladce, tak až se mi z toho lehce zvedne žaludek . Ona jen velice neochotně uvolňuje objetí a odchází na své místo, na druhém konci třídy.
Trochu si oddechnu a načrtávám si na okraj svého zápisníku drobný obrázek. ,, Já, vím... Vlastně nevím, a doufám že to včera neovlivní něják naše...... přátelství." obrátí se ke mně, nemám tu sílu se mu podívat do očí, jen slabě pokývnu hlavou. ,, Přátelství." zopakuji tiše, tak tiše že to zaniká v hluku a šramotu, jako bych to slovo nebyla kdy vyslovila.
****
Po několik následujících hodin jsem byla vystavena nepříjemnému , a upřímě i trošku směšnému divadélku, v němž se snažila Lenka dokázat jak moc ho miluje. Jestli je tak hloupý a žere jí to, tak.. Asi to nemá cenu. Když zvoní na polední přestávku sbíhám do šaten, přezouvám se, převlékám a čekám až Týna uklidí všechno svoje haraburdí do už tak přeplněné skříňky.
,, Asi tam něco hnije." poznamená s úšklebkem a skříňku zavře. ,, Hmm." zamručím a zahledím se z okna jak Lenka odchází spolu s ním, pravděpodobně na hřiště. ,, Je ti něco?" zvážní a starostlivě si mě změří pohledem. ,, Ne jen.." ,, Nelži!" přeruší mě a káravě na mně pohlédne ,, Jen , asi to bude tím že se změnilo počasí." přikývne a i když nedůvěřivě, vím že se dál vyptávat nebude, nebo v to doufám.
Vycházíme do pochmurného a deštivého počasí, listy na zemi jsou pošlapané a téměř slisované do země. ,, Kam půjdem?" ptám se tiše ,, Co třeba na hřiště?" přikyvuji, nechci aby poznala, že zrovna tohle místo je to poslední kam bych teď chtěla jít.
Procházíme kolem radnice, a v tom se zarazím. ,, Co je?" otáčí se na mě nechápavě. Já jen stojím a zírám na dvojici jež se drží v pevném objetí. Lenka! ,, Lenka! Podívej a je tam s.." všimla si že se mi zamlžily oči, a nyní se mi lesknou slzami ,, Tak jo, to by stačilo! Co se sakra děje?" naznačím ji abychom zašli do nejbližšího krámku který byl - jak se dalo předpokládat úplně prázdný. Ze začátku se zdráhám, ale nakonec jí pomalu poodhaluji celý příběh. V její tváři se střídá soucit a vztek. ,, Ta ..... Lenka je taková..." nemá slov, zatíná pěsti, a zřejmě jí vyvádí z míry že já jsem v klidu. ,, On je takový...!" zdá se že každou chvílí vybuchne. ,, Myslím že to nemá cenu, vždycky budu jen ta druhá." smutně se zadívám na šedé špinavé dlaždice.
,, Tak něco udělej vždyť.. On to neví že? Neřeklas mu to?" zahanbeně přikyvuji. ,, Aha, tak to všechno mění." pokládá mi ruku na rameno ,, Ale kdybys přece jen chtěla aby se Lence stala nějáká malá nehoda tak stačí říct." trochu se pousměje a mě taky zacukají koutky. ,, Vrátíme se." pomalu odcházíme ke škole, a já se snažím to vše hodit za hlavu, jednou pro vždy.
****
Nudím se , učitelův výklad o stylech architektury v devadesátých letech mě absolutně nezajímá. Rozhlížím se po třídě, zachycuji pohled jeho modrých očí. Rychle se otáčím zpátky, musím vymyslet něco, co by vše ukončilo, tedy alespoň pro mě. Dostávám nápad. Beru si svůj zápisník, vytahuji z penálu pero a píši:
Davide,
Vím že tenhle vzkaz si nikdy nepřečteš, nemám v úmyslu ti ho dát, ani ukázat nikomu jinému, jen to tím chci symbolicky ukončit.
Nikdy jsem ti doopravdy neřekla co k tobě cítím , byly drobné náznaky, náznaky že stojím o víc než přátelství, a nejsem si jistá, ale zdá se mi že u tebe to bylo stejné.
Už od první chvíle co jsem tě uviděla jses mi líbil. Neměla jsem odvahu ti to říct, dokonce jsem neměla odvahu na tebe promluvit, ale časem jsem se osmělila.Ani nevíš jak mě ranilo když mě Lenka podvedla, řekla jsem jí o tom jak moc se mi líbíš, chtěla mi ublížit. Nechci ti to brát , pokud jí máš rád.
P.S :Popravdě nedokážu si představit nic krásnějšího než tvůj úsměv.
K.R.
Zavřela jsem zápisník, a najednou jsem pocítila obrovskou úlevu, myslím že už ten vzkaz nikdy neuvidím.
