Twailightina knihovnička

Nevěří mi, mislí si že je to lež, odporný žert. Jako bych toho byla schopná. Jí bych nelhala, ne v něčem takovém, musí mi věřit, třesu jí rameny.

,, Nechoďn tam! Je to nebezpečný!" křičím.

Neposlouchá, dál jen vrtí hlavou, prý jsem blázen.

,, Je to jen stezka odvahy, nic se mi nestane!" naléhá a odchází ke skupince čekající, než je vedoucí vpustí do lesa.

Dělá chybu, vím to, cítím že je něco špatně, vymluvila jsem se na nevolnost, jen abych do toho lesa nemusela jít.

Poslední pohled, její baterka se ztrácí za zatáčkou v houští stromů, chyba.

Nemůžu ji v tom nechat, vydávám se za ní, chyba.

Bez baterky, v lese, sama, chyba.

Vím že okolo nás obchází smrtelné nebezpečí, ale přesto jsem ochotna ji zachránit, chyba.

Za zády se mi ozve křik, bolestný a naléhavý, vydávám se k tomu místu, vím že nemusím spěchat, oni zabíjí pomalu.

Nepozorována stojím za křovím a pozoruji jak mé kamarádce trhají ruku šelmy, jejich ostré bílé zuby se odrážejí od světla svítilny pohozené v trávě.

Z úst  jim odkapává krev, všude, ta krev je všude.

Něco se ve mně pohnulo, myslím že budu zvracet, předkláním se a opírám se o strom, chvíli těžce popadám dech, nic se ale neděje.

Najednou ucítím pohlazení na vlasech. ,, No tak, to zvládneš Tami, já vím, je to těžké." uklidňuje mě, Drew je vůdčí typ, je silný, temperamentní,  úžasný. Vtiskne mi polibek na tvář.

Zvládneš to, přikyvuji. Protáhnu krk, cítím jak se mi prodlužují paže.

,, Já je chtěl poprvé taky zachránit, to přejde."

Vzhlédnu k měsíci, zorničky se mi rozšiřují a já konečně nabývám své pravé podoby, jsem zvíře, dravec, to já lovím, už se neskrývám v koutě jako šedá myš, to už nikdy!

Vyběhnu za dalšími členny smečky, a připojuji se k programu dnešního večera, nebo k večeři? Myslela jsem že mi bude zle, ale ne, přešla mě lítost, teď už mě ovládá jen nekonečný hlad a touha po volnosti. Jsem to já, tak jako nikdy!

****

Měním se zpět do své lidské podoby, Drew mě chytá za ruku ,, Teď jsi pravá vlčice, moje vlčice." naposledy mě políbí na mé krví zašpiněné rty. ,, Můj velký zlý vlku." odbíhá, nesmí ho vidět, ne tady, bylo by to až moc podezřelé, měl hlídkovat u jezera a navádět menší děti k cíli ale....vlk je vlk.

Otírám si krev z obličeje. Je čas si zahrát hru, tak jak mě to učily, nasadit zděšený výraz, zadýchaně doběhnout do tábora a překotně s pláčem říct že jsem našla Jennu , mrtvou, roztrhanou vlky.

Jsem překvapivě přesvědčivá, věří mi, v davu lidí zahlédnu Drewa, usmívá se, už se těším na další úplněk.