Twailightina knihovnička

Po válce - McGonagallová

Všichni moc dobře známe profesorku McGonagallovou, je to přísná a elegantní žena ovšem, jen na povrchu, co se ale skrývá za tvrdou slupkou sebekontroly a přehnané přísnosti, co se skrývá v minulosti této ženy, která se nám zdá známá, ačkoli o ní víme asi tolik jako o bájné Atlantidě?

Vyhlížím z okna na padající sněhové vločky, na nádvoří stojí studenti prvního ročníku a koulují se. Je to taková doba co jsem si sama užívala tyto sněhové radovánky, a je to tak dlouho co jsem kráčela chodbami tohoto hradu - nikoli jako učitelka a ředitelka- ale jako žačka jež lačněla po vzdělání. Pamatuji se na to jako by to bylo včera....

Nedočkavě jsem stála přede dveřmi učebny přeměňování, jehož hodiny vedl profesor Dipet. Byla jsem nervózní a bála jsem se, byla to vlastně má první opravdová hodina v této báječné škole. Přešlapovala jsem na místě, a mezitím dorazilo několik studentů, včetně Popy Pomfreyové z Mrzimoru a mé dobré kamarádky Pomony Prýtové. ,, Těšíš se?" zeptala se a bylo na ni vidět že se také nemůže dočkat. Přikývla jsem a nedočkavě hleděla na pevně zavřené dveře , které se měly každou chvílí otevřít a poodhalit mi tak tajemnou roušku magického světa. Neodvažovala jsem se ani hlesnout, na rozdíl od toho nafoukance Horácia a jeho partičky "vyvolených" přátel, kteří si hlučně povídali a při tom prováděli několik kouzel, jež dle mého názoru nebyli až tak zábavná jako ubohá. Vyčarovat konfety ze špičky hůlky, nebo pár jiskřiček umělo každé malé dítě a neměli by se tím tedy chlubit. Dál jsem si jich nevšímala, protože konečně nastal onen vytoužený okamžik a dveře učebny se otevřely. 

Stál v nich profesor , silnější postavy v dlouhém kouzelnickém hábitu s řídnoucími hnědými vlasy. ,, Vítám vás drazí prváci."řekl příjemným zvučným hlasem, jež jsem si okamžitě zamilovala. Vstoupila jsem do třídy jako první, a naprosto mě uchvátila. Byla plná obrazů, na kterých se lidé měnily v překrásná zvířata, jako v jeleny, pávy, labutě, nebo kočky. Ty , a právě ty mě nejvíce zaujaly, vždycky jsem milovala kočky, jejich rychlost, předvídavost, tichost, jako by měly šestý smysl. Posadila jsem se hned do první lavice, jež byla postavena hned vedle skříňky s různými pergameny a maličkými klíckami, které byli zřejmě určeny pro hlodavce a jiná drobná zvířata.

Vyndala jsem si z brašny svou zbrusu-novou učebnici přeměňování a nový brk se skleněnou nádobkou inkoustu. Netrpělivě jsem čekala až zazvoní a my se začneme učit něco nového, něco zajímavého, něco co si nepochybně, stejně jako profesora tohoto předmětu, zamiluji.

Po několika zdánlivě nekonečných minutách se ozvalo zvonění. Všichni se odebrali na svá místa , a vstali hned po příchodu profesora jež s úsměvem na tváři vstoupil. ,, Sedněte si, děkuji." pokynul a já se způsobně a tiše posadila na své místo. ,, Ještě jednou vás vítám drazí prváci, na vaší vůbec první hodině." přeměřil si třídu pohledem. ,, V mých hodinách vás budu učit starobylému umění přeměňování, jež používali už naši předci v historii." zachytil užaslé pohledy dětí a trochu se pro sebe usmál. ,, Tak například, šamané v prehistorii používali schopnost měnit se ve zvířata, či měnit jiné věci v ....... no například měnily pazourky na kusy masa. Zajímavé že? Nebo později, jak myslíte že egypťané stavěly své obrovské chrámy? Magie!" ozvaly se překvapené vzdechy. ,, Ano, to , a právě to tu dělat nebudeme, protože rozhodně není bezpečné manipulovat v tak malém prostoru s tak velikými kvádry kamene."  

usmál se, myslím že tohle bude jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. Profesor nám vyprávěl, jak viděl v Indii muže, co proměnil obyčejný list ze stromu na lidskou bytost, to prý nedokáže jen tak nějaký mág, a on sám dokonce také ne. Je úžasné kolik toho k tomuto předmětu patří..... To se ovšem nedalo říct o hodině bylinkářství. Pomona byla nadšená, ale mě se to nějak zvlášť nelíbilo, hrabat se rukama v hlíně a zasazovat vřískající květiny, jako by nestačilo že jsem už tak dost špinavá od všudypřítomného prachu, hlíny a hnojiv, rostlina na mě prskala jakousi fialovou tekutinu, jež byla zřejmě považována za její sliny. 

Profesor se mi snažil pomoct, ale tím docílil toho že jsem v neopatrnosti, a z nervozity před ním, rozbila květináč do kterého se mi podařilo po dlouhých minutách zápasení dostat rostlinu, a ta se skutálela na zem. Hrozně jsem se styděla a zbytek hodiny jsem raději sledovala jak Pomona s lehkostí a přesností zasazuje jednu křičící rostlinu za druhou. Nechápala jak někoho může bavit taková naprostá zbytečnost.

Když odcházely z poslední hodiny všimla jsem si že u oken na chodbě byla natlačena hromada studentů. Prodrala jsem se skrz hlouček a vyhlédla ven. S úžasem jsem přihlížela jak dlážděné nádvoří přikrývá tlustá vrstva bílého sněhu.

Vyběhla jsem ven a skočila rovnou do jedné ze závějí. Je kouzelné jak za tak krátkou dobu tolik nasněžilo. Lehla jsem si na zem a dělala anděla. Z ničeho nic mi na obličeji přistála sněhová koule, zaslechla jsem Pomonin zvonivý smích. Zvedla jsem se a oprášila si sníh z oblečení. Rychle nabrala sníh do dlaní a vytvořila z něj perfektní kouli.Hodila jsem jí přímo do Pomonina rozesmátého obličeje. Vzduchem se následně mihlo několik bílých střel, některé minuly, jiné přesně strefily cíl, a jedna zbloudilá, se nešťastnou náhodou rozplácla o zátylek profesorky Merythoughtové. ,, No tak.... Deset bodů dolů!" křikla přísně a odkráčela do hradu, napůl uraženě a napůl uspokojeně tím, jak mohla někomu z Nebelvíru takto uškodit.

Nachvíli jsem tam jen tak zaraženě stála, ale když mi přistála na ruce daší sněhová koule, hodila jsem těch deset bodů za hlavu, tenkrát to byli nejšťastnější vánoce mého života, první v Bradavicích a poslední mé matky........

Zatřepu hlavou, je to dávno, přejdu ke svému stolu. Je to divné sedět tu jen tak, jako kdyby nikdy nebyl, tolik nocí jež jsem po válce nespala, tolik dní co jsem proplakala, k ničemu. Už mi ho nikdy nic nevrátí. Zahledím se na jeho obraz nad stolem, poklidně tam tak podřimuje. S hlavou položenou na opěradle židle, půlměsícovité brýle sklouznuté na špičce nosu.

Zaštípe mě v očích. V tu chvíli se mi zdá jako by tu byl se mmnou, přesně vím co by mi teď řekl : ,, Minervo, nelitujme mrtvých, nelitujme minulosti, žíjme pro to co je teď a tady, pro ty co jsou tu." myslím že je to dobrá rada. Ale on navždy zůstane v mém srdci, ať už je kdekoli.

+2

Příběhy a povídky

Autor: twailight   |   Publikováno: 13.10.2015   |   Zobrazeno: 623x