Twailightina knihovnička

Mad Michiyo - Příběhy

                                                           ,, Co bys rád řekl dnes, řekni raději zítra."

    (staré Japonské přísloví)

Je to zvláštní, nikdy jsem nepoznala zvláštnější osobu než je ona. Přecházím před učebnou a čekám až vyjde ven, nemám z toho radost, ale omylem mi sbalila sešit z Japonštiny, z které máme, jen tak mimochodem, na zítra úkol. Nervózně přešlapuji, čas jako by se zpomalil.

Ne že bych jí vyloženě neměla ráda, ale je prostě divná. Jak pořád kreslí ty zvláštní kresby, černé, depresivní, děsivé. Večer prý chodí kamsi ke hřbitovu, netuším co tam dělá, nikdo to neví, ale rozhodně to nebude nic dobrého.

Zvoní, ze třídy se hrne ven spousta studentů pátého ročníku, v jednotvárných šedých školních uniformách. Není těžké jí najít, její světélkující modravé vlasy prosvětlují šeď uniforem, a tak něják i celou potěmělou chodbu. Opatrně k ní přicházím, vypadá to že si mě nevšimla.

Poklepávám jí na rameno, prudce se otáčí. Její mmodré oči pátrají po rušiteli jejího klidu. ,,  Co chceš?" zahřmí, už tak se bojím. ,, Myslím že sis vzala můj sešit z Japonštiny." třese se mi hlas, opravdu se bojím. ,, Hm, tak pojď, mám ho ve skříňce." odsekne a já jí následuji. Mlčím, opravdu hodně se jí bojím, koluje o ní tolik pověstí - ne dobrých pověstí- že si nesmím dovolit ji naštvat.

Když dorážíme do šatny, držím se od ní tak daleko, jak jen to jde. Když otvírá skříňku, sype se z ní hromada věcí, staré svačiny, plesnivé ohryzky od jablek, učebnice, potrhané papíry, a myslím že i něco jako kostřička myši. Dělá se mi z toho zle. ,, Tady je." vytahuje z pod hromady papírů sešit, ulepený od čehosi co vypadá jako burákové máslo. ,, Díky." odpovím a rychle se snažím odejít, ale zastavuje mě její naléhavý hlas: ,, Počkej, půjčíš mi sešit z matiky?" zmateně přikývnu, jdu ke své perfektně uklizené skříňce, a zjišťuji že jsem si sešit nechala doma. ,, Nemám ho tu, nechala jsem ho doma na stole." omlouvám se ,, To nevadí, dojdu si pro něj." nelíbí se mi to, ale přikyvuji.

Po cestě jsem zticha, bojím se říct cokoli, co by ji byť jen trochu mohlo urazit. Zdá se, že má dobrou náladu, zvláštní, a děsivé, vlastně jsem ještě neviděla že by se usmívala. Jdu několik metrů za ní, a ona automaticky zahýbá k uličce vedoucí na maličký hřbitov. Zastavuji se ,, Tudy ne.." otočí se na mě ,, Je to tudy rychlejší." zdá se že je plně rozhodnuta tudy jít, za několik sekund váhání se vydávám za ní.

Chladné mramorové náhrobky se tyčí k ocelově edivé obloze, je ticho, ne takové jako při cestě sem, tady je mrtvolné ticho. Na chvíli se mi zdá že za mnou někdo jde, otáčím se, ale nikdo tam není, na prošlapané cestě se válí jen několik listů. Povzdychnu si, nemám ráda takováhle tichá místa. Chci pokračovat v cestě, když se ale obrátím zpět, a čekám že uvidím Michiyinu modrou hlavu, shledám jen prázdnou cestu, zdá se že jsem sama. Po zádech mi přejede mráz. ,, Nakamuro?" zavolám tiše, teď se nebojím jen trochu, mám opravdový strach. ,, To není legrace." doufám že si ze mě jen utahuje, i  když o tom silně pochybuji.

Pokračuji rychlým krokem dál, tedy spíš běžím, mám hrozivý pocit. Najednou do něčeho narazím. Padám na chladnou zem, když vzhlédnu, vidím její obličej, který je nyní pokroucen šíleným úsměvem, v jedné ruce drží nůž.......

******

Za měsíčního svitu je slyšet práce lopaty, jež kope do zamrzlé půdy. Osamělá osoba na jednom z vršků kope hlubokou jámu. Ve svitu stříbrných paprsků se zalesknou její blyštivě modré vlasy.

_______________________________________________________________________________________

Pozn: Nakamuro, ať tě to ani nenapadne! Sešit z matiky ti nepujčím.

+1

Příběhy a povídky

Autor: twailight   |   Publikováno: 22.10.2015   |   Zobrazeno: 720x