HryProDivky.cz
Křik...Jak krásná melodie 6
"Kde je Jonathan?" ptal se tatínek, když se vrátil z práce maminky. Ona zvedla hlavu a s úsměvem mu řekla, že Jonathan šel s kamarády ven. tatínek se také pousmál a přisedl si ke své milé. "To jsem rád, že se to mezi Jamesem a naším synem urovnalo..." "Ne, neurovnalo. Nemluví spolu. Jonathan sice půjde do školy, ale s Jamesem už kamarádit prý nebude." odpověděla maminka a znovu se začetla do novin. Mezitím jsem byla doma a četla si ze své knížky. Po chvíli jsem jí zavřela a zamyslela se. Najednou slyším zvonek. Dům mám jen pro sebe, jelikož rodiče odjeli na dva dny do Německa za prací a tak jsem pozvala kámošky na přespání. "To budou ony..." špitla jsem si pro sebe a utíkala ke dveřím. Holky vběhly dovnitř a s sebou vlekly tašky. Zalezly jsme do mého pokoje a povídaly jsme si. Náš dům je opravdu velký, s krásnou květinovou zahradou. Rozhodně se nebudeme nudit.
"Hele? Co kdybychom pozvaly ještě nějaké kluky?" zeptala se se smíchem Alex. "Jo! Pozveme Jonathana, Paula, Henryho a Michaela." rozzářila se Mel a Olivia jen kývala souhlasně hlavou. Chvíli jsem se zamyslela, ale pak jsem i já souhlasně přikývla. Všechny okamžitě volaly klukům, každá jednomu. Do deseti minut u nás byli všichni čtyři. Ani jsme se nenadáli a Mel s Henrym někam zmizeli. Olivia a Paul je šli hledat, ale nevrátili se ani oni. Tak jsme se rozdělili. Alex a Michael šli hledat Mel a Henryho a já s Jonathanem ty druhé dva. Jak jsem říkala, náš dům je vážně ohromný a někdy se i já ztratím. Bloudili jsme po chodbách a nikde ani živáčka. "Tak jak je?" snažila jsem se navázat řeč. "Nic moc..." odpověděl Jonathan a otevřel jedny dveře. "Já vím...James, že?" řekla jsem a také jsem otevřela dveře. "To taky..." povzdychl Jonathan a trošku přidal na kroku. "Stalo se snad ještě něco?" dál jsem se zvědavě ptala. "Jo..." smutně řekl a sedl si, aby si trochu odpočinul. "Nevím jestli se smím ještě ptát...ale chtěla bych vědět co? No asi si taky sednu, po tom co jsme prošli skoro půl domu jsem trochu unavená." řekla jsem a k tomu si přisedla k němu. "Hm..." zamumlal a otočil hlavu.
Byla jsem také smutná a hlavně z toho, že nevím, jak mu pomoct. Od té doby, co se vrátil z nemocnice je jiný a pořád je takový posmutnělý. Hodiny pomalu odbíjely osmou hodinu večer a já si vzpomněla na ostatní. "Musím najít ostatní..." postavila jsem se a vydala se na cestu. Jonathan pomalu kráčel za mnou. Neotáčela jsem se a když jsem otevřela dveře od terasy, našla jsem Mel a Henryho, jak si dávají pusu a pak se začali vášnivě líbat. Stála jsem tam a oni si mě ještě ani nevšimli. Vedle mě se najednou objevil Jonathan. "Ehm..." odkašlal si, ale oni si jej stále ani nevšimli. "Ehm, ehm..." znovu zakašlal Jonathan. "JÉÉÉ! Sarah a Jonathan, jsme rádi, že Vás vidíme..." řekla trošku zděšeně Mel a otřela si rty. "Podle mě jsme Vás ani nemuseli hledat. Je vidět, že si tu užíváte i bez nás, tím pádem nemusíme hledat ani ostatní..." řekl Jonathan a vrátil se do pokoje, kde jsme spali. Všichni tři jsme se na něj podívali jak odchází. "Co mu je?" zeptal se Henry. "Nevím...Sarah, co ty?" špitla svým jemný hláskem Mel. "Pohádal se s Jamesem, jak víte a pak se stalo ještě něco, ale o tom nic neřekl." odpověděla jsem trošku váhavě.
Všichni jsme pak šli také zpět do pokoje. Jonathan už tam byl a ležel na své karimatce a spacák měl pod hlavou. Tiše jsme si posedali a jako myšky čekali, co se stane. Najednou se otevřou dveře a v nich stojí zbytek naší partičky. "Kde jste byli?" zeptala jsem se. "Ztratili jsme se, ale už jsme tu..." odpověděla za všechny Alex. Jonathan se dál ani nehnul. "No...Zajdu do kuchyně, takže co si dáte?" vstala jsem a postavila se ke dveřím. "Nějakou limonádu..." ozvalo se. "Takže limonáda a mám přinést nějaké brambůrky?" znovu jsem se zeptala. "Určitě." "A ty Jonathane? Co si dáš?" ještě jsem se jednou zeptala. "Mě je to celkem jedno..." posadil se.
pokračování příště...
