Totální Blbosti

Křik...Jak krásná melodie 10

Toto je poslední díl, takže ještě přesně nevím, co nahradí tento příběh, ale určitě se těžte na něco jako horror, nebo něco jako toto...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Prázdniny už byli za rohem a já stále nebyla usmířená s Jonathanem. Musela jsem přijít na to jak to udělat. Častokrát jsem ho viděla procházet okolo, ale nikdy se nezastavil, nikdy se na mě nepodíval. Čekala jsem na nějaké jeho slovo, které se neozvalo už celé měsíce. Asi už to nevypadá na přátelství, ale na nenávist. Doma jsem nemyslela na nic jiného. Hrozně jsem si přála, aby mi aspoň napsal zprávu, nebo ještě líp, zavolal. To se však nestalo. Nadešel čas zakročit. Ten týden jsem já i kamarádky zůstaly doma, protože jsme jedna od druhé chytly angínu. Neměl nám tak kdo přinést informace, co máme a co nemáme udělat. Holkám to přinesli jejich kluci, jenže ani jedna mi nechtěla říct, co se probírá a tak mě napadlo napsat Jonathanovi. Naštěstí přišel a tak jsem si pořádně oddychla. Všechno měl napsaný na nějakém papíře, který mi podal a pak chtěl zase odejít. Nejdřív jsem na něj chtěla zavolat, ale pak jsem dostala strach a tak jsem se vrátila zpět do pokoje a začala pracovat na úkolech, které jsem nedodělala, jelikož jsem usnula brutálním způsobem...

Přesně po mém uzdravení se rozdávali papíry na školu v přírodě. Já i holky jsme se těšily, jenže jsme si nemohli vybrat pokoj a tak jsme snad ani nemohly být spolu. Problém taky byl, že jede i druhá třída, takže je možné, že budu na pokoji s Jonathanem a toho se obávám nejvíc. Balila jsem tryskovou rychlostí a vše jsem si desetkrát zkontrolovala, abych na nic nezapomněla. Už od půl šesté jsem byla vzhůru a čekala, kdy mi zazvoní budík. Zazvonil přesně ve tři čtvrtě na sedm. Hodila jsem na sebe pár hadrů, udělala jsem ranní hygienu a nasnídala se. V půl jsem už pelášila s taškou ke škole. Přišla jsem na místo jako první a pak jsem si vzpomněla, že jedeme až v půl deváté. Sedla jsem si tedy na lavičku a čekala. Zima byla krutá, ale už je krásné teplo a tak chodím jen v sukních. O další půl hodinu později  už se to tu začalo plnit. Přišel i Jonathan a to mi trochu zkazilo náladu. Učitelka mě posadila přímo před Jonathana a vedle mě seděla Mel. Na proti si sedla Alex a Olivia. Chvilkama jsem se zadívala na Jonathana.

Povídal si s Michaelem a jindy se zase díval jen tak z okna. Měli jsme tam jet tři hodiny, z toho hodinu prospal a s ním ještě několik dalších žáků. Dorazili jsme na místo a tam jsme se dozvěděli, kdo s kým bude na pokoji. Jasně, že mě přeřadili k Jonathanovi, ale to jsem si přesně myslela a nejhorší bylo, že jsme měli pokoj pro dva, jo pro dva! Zabrala jsem postel u okna a Jonathan jí měl někde u skříně, nebo kde. V noci jsem moc nemohla usnout, ne protože by chrápal, nebo tak, ale myslela jsem na něj. Někdy jsem ho pozorovala. Vždy vstával i usnul dřív než já a tak mě většinou probudil nějaký rachot. I když jsme spolu byli na pokoji, tak se na mě nikdy nepodíval. Úplně mě odstrčil. Vím, že jsem ho naštvala, ale to, že se mnou nemluví naštvalo zase mě. Při jízdě zpět jsem opět seděla s Mel. Doma mě sice přivítali hezky, ale nic by mě nepotěšilo víc, než jedno hezké slůvko od Jonathana.

Ten den kdy se rozdávalo vysvědčení, jsem měla poslední šanci, než se zase uvidíme po prázdninách. "Jonathane?" zeptala jsem se tiše a popadal mě strach. "Co je?" odpověděl, ale díval se pořád na cestu. "Co vysvědčení? U mě je to docela dobrý..." řekla jsem už trochu odvážněji. "Taky..." řekl. "Víš...Měla bych ti něco říct...Když jsem řekla, že se líbíš mojí kámošce Mel, tak....Jsi se začal líbit mě a ne jí..." řekla jsem, ale opět se strachem, jak zareaguje. Nadechl se, jako kdyby chtěl něco říct a poprvé se mi pořádně podíval do očí. Jeho pohled mi vytahoval slzy a já měla co dělat, aby to nebylo poznat. "No já už půjdu..." řekl a šel pryč. "Ty na to nic neřekneš?" řekla jsem. "Nevím co bych řekl..." a pak se zase rozešel ku předu. V tu chvíli jsem své zátarasy uvolnila a z očí mi vyhrkly vodopády slz, které nešly zastavit. Popadla jsem tašku a zdrhala domů.

"Copak se děje zlato?" utěšovala mě mamka. "Zabouchla jsem se do kluka, který nemá rád mě...." řekla jsem jí a dál plakala. "Když si tě nevšímá, nech ho jít...." říkala a hladila mě po zádech. Táta musel někam odjet a máma měla jet s ním. Nakonec jsem se zlomeným srdcem zůstala doma sama. Když začal řádit zvonek, utřela jsem slzy a šla otevřít. Na konec to všechno dobře dopadlo...Za dveřmi stál totiž Jonathan a dál už ani nemusím říkat jak to bylo....

Totální koneeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeec!  

+3

Příběhy a povídky

Autor: Lisek   |   Publikováno: 20.01.2017   |   Zobrazeno: 724x