Among Vampires (part seven)

Dokopala jsem se k dalšímu dílu, tak jdeme na to.....

Je chladné sobotní ráno. Ano, ráno. Jelikož jsem z části člověk, tak na mě jemné paprsky slunce nemají žádný účinek. Je mi zima a najednou cítím, jak mě teplá ruka hladí po tváři. Je to realita a nebo sen? Potom mě jemně zvedne do náruče. Slyším klepání. Ne, není to sen. Zvednu se a přicházím k oknu, které pomaličku otevřu. Cítím chlad a vánek, který mi češe vlasy. Když seběhnu dolů. Dostanu úkol, že musím dojít do obchodu. Problém je, že obchod je strašně daleko. Asi v půlce cesty se zastavím. Je mi čím dál větší zima. Znovu se rozejdu vpřed a před obchodem už si zase špitají drbny. Jedna stará paní se na mě podívá. Já se otočím a vcházím do obchůdku. Když vyjdu, všichni už jsou pryč a jen ta jedna stará dáma tam sedí na lavičce. Jemným chrchlavým hlasem mi řekne, abych si k ní přisedla a poklepe rukou na místo vedle ní. Já si k ní s rozvahou přisednu a ona opět začne říkat smysluplné věty. Pak mi to došlo. Tahle stařenka musí být Maxova babička.

Vibruje mi mobil a tak ho zvedám. Mamka už mě shání a tak se loučíme. Doma předám nákup a běžím do pokoje to všechno napsat Kim. Je z toho nadšená jako já. Ta paní mi o Maxovi všechno řekla. Jenže zapomněla zmínit, že mě nemůže vystát a že už má holku a taky že o mě ani zájem nemá. Což se potvrdilo následující den. Dívala jsem se z okna a já mám pokoj, ze kterého je vidět na celé město. Náš dům mi moc jako dům ani nepřijde, spíš je to rozhledna. Na chodníku prochází Jenny a Max. Jenny je nafrněná holka ze třídy. Pořád se jen naparuje a já nechápu, jak si dokázala Maxe omotat kolem prstu. Max ví kde bydlím a i zná náš dům, protože mě u nás doučoval a tak se podíval nahoru. Rychle jsem se skrčila. Ale Max věděl, že tam jsem. Když sem se zvedla, kráčeli ještě blíž vedle sebe a drželi se za ruce. Jenny mi ale přišla, že o něj vůbec nemá zájem a vše na něj jenom hraje.

Seděla jsem se slzami na krajíčku, na posteli a hleděla na okno. Sešla jsem dolů k večeři a ani jsem neměla hlad. Všichni usnuli a já se vypravila ven. Slunce prosvítalo mezi mraky. Seděla jsem na lavičce. Všechno kolem se zdálo tak smutné jako já. Slyším kroky. Že by Max? Ano je to on, ale nezastavuje se a jen na mě na vteřinku hodí oko. Takže je to člověk. Zvedla jsem se a chtěla jsem vykřiknout: Stůj! Ale neudělala jsem to. Nevím proč, ale otočil se na mě. Jenže vypadal...vypadal divně. Radši jsem se rozhodla utéct. Bylo to pro mě stresující mu koukat do očí. Zase se mi o něm zdálo. A tentokrát jsme byli ve vlaku a on....Zase spal? Tohle fakt ta autorka přehání! No nic, vždycky je to tak roztomilý...