HryProDivky.cz
Pouto 25
Blakee? Takhle mu smím říkat jenom já.
Madison pohodila rovnými blond vlasy dozadu, při čemž kluci hltali její výstřih. Rudý korzet v kombinaci s černou vykrajoval její dokonalé křivky a holá ramena. Kožené černé kalhoty lemovaly její dlouhé ladné nohy. Na nohou měla taktéž kožené boty s přezkami s otevřenými špičkami, po kterých div nechodila s tak vysokým podpatkem. Tohle je Alantellská princezna.
Najednou se přitočila ke Gitrilovi a kouzelně se na něj usmála. „Tyhle plamenné oči moc dobře znám.“ Zavrčela hravě. Tak mě napadá, je vůbec v zemi nějaký kluk, který s ní něco neměl?
„A tohle je kdo?“ Došla ladným krokem k mé cele a prohlížela si mě. Vyhlížela tak sebevědomě a přívětivě, že jsem ji nedokázala propalovat vražedným pohledem.
„Kamarádka.“ Řekl stěží Blake.
„To bude ta slavná Zaira.“ Pousmála se jedním koutkem úst a dívala se na mě děsivým, hladovým pohledem.
„Jenom Zet.“ Snažila jsem se nebýt nervózní, ale Blakovy pocity mě podkopávaly. Skoro jsem cítila, jak nad ní slintá.
„My budeme kamarádky.“ Usmála se nakonec rozhodně, jakoby se celou dobu rozhodovala, jestli mě odkopnout, nebo si mě oblíbit.
Přesně tohle jsem čekala. Všechny tři nás pustila z cel a dovedla nás nahoru. Připadala jsem si jako páté kolo u vozu, protože oba kluci to tam už dobře znali, stejně jako Madison a já tu byla prvně. Předpokládám, že Gitril tady vyrůstal, vzhledem k postavení jeho sestry. Ale tvářil se stejně znechuceně, jak bych se ráda tvářila, kdyby Blake nepodkopával moje pocity. Ještě, že si hlídal aspoň myšlenky.
„Blaku, můžeš si vzít zase svůj pokoj.“ Řekla, když jsme procházeli chodbou plnou dveří. Nějak se mi ulevil, že měl Blake vlastní pokoj. „A ty ostatně taky.“ Pousmála se na Gitrila. Ten úplně ignoroval její projevy náklonnosti a ona z toho byla očividně trochu vykolejená, ale snažila se to na sobě nedávat znát. Konečně se otočila ke mně: „A ty budeš mít pokoj vedle mě, což jsou ty předposlední dveře na konci.“
Chvíli se odmlčela, jakoby nám chtěla oznámit nějakou katastrofu, ale nic horšího, než tohle už mě nenapadalo.
„Měli byste se jít vyspat. Zítra vás čeká dlouhý den.“ Naposledy se sladce usmála a opustila nás, čemuž se divím.
Kluci zalezli do svých pokojů a já na chodbě osaměla. Pokračovala jsem dlouhou chodbou po červeném a téměř vybledlém běhounu se zlatými okrajem ke svému pokoji. Dveře byly stejně majestátní jako chodba sama. Světlé dřevo se zlatými ornamenty a zlatou klikou. Otevřela jsem a vstoupila do vzdušného pokoje, který obsahoval postel s nebesy u okna, skříň naproti ní a vanu také skoro u okna. Strop byl zdobený stejným způsobem jako dveře. Visel z něj velký majestátní skleněný lustr. Vana byla napuštěná a stoupala z ní pára. Okno bylo dokořán otevřené a byl z něj výhled na přístav. Moře bylo obrovské. Věděla jsem, že je v Alantelle moře, ale netušila jsem, že je tak blízko.
Když jsem se svlékla ze svého oblečení, došlo mi, že tohle si na sebe nemůžu obléct už ani náhodou. Smrdělo podobně jako vězení a o vzhledu ani nemluvím. Sotva jsem si sedla do vany a povolila všechny svaly, na chvíli jsem usnula. Když jsem se probudila, voda byla stejně horká jako předtím, z čehož jsem usoudila, že jsem nespala dlouho. Vylezla jsem, podala si osuška a zabalila se do ní. Jen tak mi problesklo hlavou, že jsem zapomněla zamknout dveře a s leknutím jsem sebou trhla, když se ozvalo bouchnutí okenice. Naštěstí ke mně ještě nikdo nestihl proklouznout. Otevřela jsem obrovskou skříň s nadějí, že tam najdu aspoň něco. Když jsem ji otevřela, hned jsem se modlila, abych mezi koženými mundůry našla něco normálního. Našla jsem jedině jednu volnou bílou košili se zavázáním u krku a kožené kalhoty s vázáním na kotnících. Vedle skříně jsem se prohlédla v zrcadle a kupodivu mi to slušelo. Volná halenka mi zvětšovala prsa a v kombinaci s úzkými kalhoty to vypadalo skvěle.
Napadlo mě, že když máme ještě nějaký ten čas pro sebe, a kdo ví, co nás čeká zítra, mohla bych si promluvit s Gitrilem. Už mě to několikrát napadlo, ale až dneska se to vytáhlo jako dobrý nápad.
Zaklepala jsem na Gitrilovy dveře a tak nějak doufala, že neotevře, ale otevřel. Měl mokré rozcuchané vlasy, za krkem ručník a na sobě jenom kalhoty. Při pohledu na jeho obnažené břicho se mi rozbušilo srdce. Gitril se nejdřív rozhlédl po chodbě a pak až se podíval na mě, díky čemuž si nevšiml, jak ho pozoruju. Faux pas, napadlo mě.
„Ahoj Zet.“ Opřel se svůdně o dveře a pozoroval mě svýma plamennýma očima. Nějak jsem nedokázala promluvit. „Chceš dovnitř?“ Uvolnil mi cestu a já se nervózně protáhla kolem něj.
Jeho pokoj vypadal skoro stejně jako můj. I ten lustr byl stejný. Pokynul mi, ať se posadím na postel a šel si obléct triko, čehož jsem po chvíli začala litovat.
„Potřebuješ něco?“ Otočil se na mě a sušil si černé neposlušné vlasy.
„Vlastně jsem…“ Zatnula jsem čelisti a zakázala si mluvit. Nechtěla jsem tuhle chvíli pokazit. Líbila se mi. „No, jen jsem se chtěla jít podívat, jak to tu vypadá.“ Očividně mi nevěřil. Byla jsem dost nervózní a jemu to připadalo komické, protože se na mě tak díval a usmíval se jedním koutkem úst. „A taky jsem přišla za tebou. Dlouho jsme spolu nebyli sami.“ Po téhle větě jsme měla chuť si jednu vrazit.
Jeho úsměv trochu polevil. „O co ti jde, Zet?“ Mluvil stejně laskavě jako před chvílí, ale já si byla jistá, že jsem tuhle chvíli už zničila.
„Jen jsem si chtěla popovídat. Přece jsme si tak rozuměli.“ Když jsem nervózní, vždycky zvyšuju hlas. Teď jsem musela znít jako malá holka.
Rozešel se ke mně a já, abych se nezačala nekontrolovaně červenat, jsem se postavila. Když se zastavil asi metr ode mě, došla ke mně jeho vůně. Málem jsem blahem zavřela oči, ale při pohledu do jeho očí jsem se okamžitě probrala.
„Seš si jistá, že ti jde jen o tohle?“ S těmito slovy se ke mně přibližoval, až jsme stáli jen několik centimetrů od sebe. Srdce mi bušilo jako splašené. Vzhlédla jsem zase na Gitrila, který u mě byl už tak blízko, že jsem cítila jeho dech na svých rtech. Nervózně jsem polkla, ale to ještě víc posílilo vášeň. Neprotestovala jsem a nechala ho se přiblížit jen na několik milimetrů. Už jsme se skoro políbili, když jsem si bůhvíproč vzpomněla na to, co mi tenkrát Gitril řekl. Že přece není na vztah a na lásku. Věděla jsem, že toho zalituju, ale odtáhla jsem se od něj. Omluvně jsem se mu podívala do očí a vystoupila z jeho osobního prostoru. Byl zklamaný a já vlastně taky.
„Promiň.“ Promluvila jsem.
„Ty se nemáš za co omlouvat.“ Zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
Když se na mě opět podíval, po zklamání nebylo ani stopy, ale jeho oči žhnuly. Nastoupila nová vlna vášně, které už jsem neodolala, a on to vycítil. Hned jsme byli zase u sebe. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych už definitivně odešla, ale nevydrželo mi to dlouho. Ucítila jsem zase jeho vůni a blahem jsem tentokrát oči zavřela. Ucítila jsem na svých rtech ty jeho. Nejprve lehce a pak, když si k sobě přitáhl moje boky, přitlačil. Měla jsem ruce střídavě na jeho krku a hladila jsem ho po hrudníku. Tohle jsem nikdy nezažila ani s Blakem. Tu vášeň a dokonalost situace, když si mě ladně položil na postel. Svlékla jsem mu triko a on mi rozvázal košili. Jeho ruce zkoumaly můj trup a jazykem se třel o můj. Na chodbě jsme zaslechli kroky na kamenné podlaze, kde ještě nezačínal běhoun. Naposledy se mi rty otřel o moje a líně se odtáhl. Hned mě zalila vlna lítosti a vzrušeně jsem si olízla rty. Gitril šel otevřít okno a já se zatím stihla upravit, než Madison otevřela dveře.
„Neruším?“ Usmála se. Dokud by, Gitril otočený zády, významně se na mě podívala. Já myslela, že když si spravím vlasy, abych nevypadala jako po pelešení, bude to stačit, ale nejspíš ne.
„Ne, v pohodě. Jen jsme si povídali.“ Řekl.
Madison se očividně neubránila úsměvu a já se cítila tak trapně.
„Za pár minut je večeře a jste očekáváni. Tak dorazte včas. Přesně v osm.“ Mrkla na nás a hned jak zavřela dveře, jsem si položila hlavu do dlaní a zaúpěla.
Pak jsem se radši zvedla a rozhodla se, že půjdu. „Tak já jdu.“ Polkla jsem. Podíval se na mě s viditelnou nadějí, že zůstanu a já zas doufala, že mi řekne, abych zůstala, ale nikdo nic neřekl. Došel za mnou jen zavřít dveře. Naposledy jsme spojily naše pohledy, než nás rozdělily dveře. Ještě jsem potichu broukla: „Promiň,“ a doufala, že to slyšel. Měla jsem výčitky svědomí, ale taky mi chyběl. Cítila jsem vinu nejspíš jen kvůli Madison, která nás skoro načapala a kvůli Blakovi. Kdyby se to dozvěděl, jak by asi zareagoval?
Večeře byla majestátní stejně jako celý hrad. Připadala jsem si jak na dovolené v nějakém luxusním hotelu, ale měla bych se spíš cítit jako vězeň. Možná jim šlo o to, abychom jsme se cítili dobře.
„Tak jaká byla cesta?“ Vybrala Madison téma. To jméno se mi začíná znechucovat ještě víc.
„No, namáhavá.“ Řekl Blake s plnou pusou. Pak jí ochotně vyprávěl, jak jsme statečně prošli Seckerheiským lesem a jak jsme se probojovali její obranou kolem hradeb. Gitril se sem tam přidal, ale já mlčela. Musí jí pořád lozit do zadku? Nebo někam jinam?
„A co ty, Zet? Slyšela jsem, že jsi byla obzvlášť statečná.“ Nejspíš to měla být pochvala, ale já bych radši zůstala neviditelná.
„Když jste to slyšela.“ Řekla jsem jednoduše. Nehodlala jsem tu být za hrdinku nebo za co mě tu měla.
„Můžeš mi tykat.“ Vřele se usmála.
Díky za povolení. Pokývala jsem hlavou a věnovala se jídlu. Klidně bych snědla celý tenhle stůl.
„Pořádně se najezte a hlavně vyspěte. Zítra musíte odjet na dalekou cestu.“ Dramaticky se odmlčela a my na ni mezitím vyvalili oči. „Otec vás posílá na loď. Chce tak smáznout tu vaši zradu. Nabídla jsem mu to, jinak by si vás vzala do parády Patricie. A všichni ji moc dobře známe.“ Jak velkorysé. To nás rovnou může hodit zpátky do toho žaláře.
„Na jakou loď?“
„Obchodní. Zapsal vás jako posádku. Vy dva budete na Santa Carle a Zet připsali na L250. Je mi líto, že vás nedali spolu, ale můžete být vůbec rádi, že vám dali volnost.“ Volnost jsme neměli nikdy, ale nikdo si netroufl odmlouvat. Jak by se k ní asi chovali, kdybych tu nebyla?
„Děkujeme.“ Řekla jsem místo kluků, kteří tam seděli s otevřenou pusou. Zvedla jsem se od stolu a vydala se do svého pokoje. Taky mě to zaskočilo, ale pořád vím, jak se chovat v přítomnosti někoho s vyšší hodností. Na jídlo mě přešla chuť hned, jak začala mluvit, ale s touhle informací mě definitivně přešel hlad.
