HryProDivky.cz
Pouto 22
Tak jsem dodržela slib a další díl den po předchozím je tady. Užijte si ho a určitě mi nezapomeňte napsat, jak se líbil, i nelíbil. Enjoy ;)
Nikdo jsme na sobě nedali znát, že by nás jeho slova nějak uklidnila, protože neuklidnila. Nikdy jsem se tak nebála jako teď. Tak, jak jsme teď stáli vedle sebe, jsme se chytli za ruce. Stála jsem uprostřed a tiskla ty dva, co nejblíž k sobě, jak to jen šlo. Nikdo z nich nedával najevo, že by se chystal vykročit, tak jsem přes všechen strach a beznaděj, se kterou jsem se nehodlala rozloučit ještě hodně dlouho, vykročila jako první a oni mě následovali.
Hned jsme se k sobě přitiskli mnohem blíž. Bolest, která určitě nejen mě tížila na prsou, pořád sílila. Nedokázala jsem plynule dýchat a už vůbec ne pozitivně myslet. Tak to bolelo.
Najednou jsem ucítila, jako by se mi do hlavy snažilo něco dostat. Nějaká jiskřička, blýskající se pozitivní energie. Obestoupila jsem ji a nechala projít černou mlhou zoufalství v mé hlavě. Doteď jsem nemyslela na nic, než na smrt, smutek a jámu, která nás od nás dělí. Les mi nedovoloval myslet na nic jiné, ale tahle pozitivní jiskřička se mi nějakým záhadným způsobem dostala do hlavy a bolest na prsou na chvíli ustoupila a nahradila ji úleva. Cítila jsem chlad na své kůži, který jsem předtím nevnímala, ale tahle energie mě naplnila natolik, že jsem byla schopná udělat další krok. Blake, který stál po mé levici, se probral. Otevřel oči a nechal do sebe proudit energii, kterou jsem mu nabízela. Chudák Gitril stál pořád v zoufalství vedle mě a křečovitě mě držel zpocenou dlaní.
"Gitrile." Zašeptala jsem. Můj hlas zněl jako líbezná ozvěna, odrážející se od stěn, které byly pouze v našich myšlenkách. Na chvíli jsem Blaka pustila a věnovala se Gitrilovi. Vzala jsem ho za obě ruce. Když ani to nepomáhalo, položila jsem své dlaně na jeho tváře a soustředila se na jeho mysl. Prober se. Viděla jsem, jak mu cukají víčka. Pomalu se probouzel. Má energie ho obestupovala a propíjela se do něj. Když konečně otevřel oči plné zoufalství, kterého tam zbyla už jen troška, pomalu jsem ho políbila na pootevřené rty, abych to z něj dostala úplně. Neucukl, ale bránil se. Cítila jsem to.
"To by stačilo." Chytil mě zezadu Blake za rameno a odtáhl mě od něj. Žárlí snad?
Ne, ochraňuju tě. To není kluk pro tebe. Věř mi.
Proč jen mi ta poslední věta zněla tak opotřebovaně, že už ani neměla svoji váhu? Jak si může dovolit mi říkat, kdo se pro mě hodí a kdo ne?
Gitril ještě pořád nevěřícně stál kousek ode mě a sledoval nás. Jeho temné oči zase žhnuly tak, že se člověk skoro bál, aby se nespálil. Beze slov jsem vykročila jako první. I když jsem v sobě měla tolik energie, přišlo mi, že každým krokem jí ubývalo a každý další krok bolel. Snažila jsem se v sobě udržet něco málo té světlé aury a posílat ji i jim. Ale těžko říct, jestli vždy dorazila tam, kam měla. Když jsem se po dlouhé době otočila, abych ty dva zkontrolovala, skoro jsem se jich lekla. Chtělo se mi málem brečet při pohledu na ně. Takové kruhy pod očima jsem snad nikdy neměla ani já. A kam zmizela všechna jejich barva? Tělo měli vyhublejší, než jindy a sotva se vlekli. Když se na mě podívali, nemohla jsem věřit svým očím. Můj vlastní zrak mě klamal. Blakovy jindy zářivě zelené oči teď pohasly rychlostí blesku. Skoro jsem nerozpoznala jejich barvu. A Gitrilovy žhnoucí oči byly teď tak temné a chladné, nebála bych se říct pusté. Neviděla jsem v nich ani náznak sebemenšího plamínku, který vždy vzrostl v obrovský plamen.
Necítila jsem sílu, s jakou jsem do lesa vstupovala. Předtím nebyla skoro žádná, ale teď není vůbec žádná. Podívala jsem se za kluky a málem jsem omdlela, když jsem si všiml, jak daleko jsme od pole, ve kterém jsme se brodili trávou, skoro usmažení. Tady mrzneme a jsme sotva pár metrů od začátku lesa. Najednou mě obestoupila temná aura. Zahlédla jsem něco za stromem. Něco se tam pohnulo. A zase. S každým pohybem toho tvora, jsem sebou cukla i já. Když jsem zahlédla rudé, plápolající oči, hrdlo se mi sevřelo. Černá srst naježená na těle obrovské šelmy se blýskala, jako by byla od něčeho ještě mokrá. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že to byla krev.
Přes všechny pochybnosti a strach jsem zavřela oči a s obrovskou námahou si představila, bůhvíproč, ženu z mého snu. Ženu, která na mě s láskou v očích hleděla, když jsem na popud visela někde na šibenici. Vybavovala jsem si její úsměv, který mě z neznámého důvodu naplnil radostí. Otevřela jsem oči a zahlédla toho tvora, jak se krčí někde za stromem. Jako by mě nechtěl vidět, ale přesto se ke mně chtěl dostat. Zahlédla jsem, jak obdivně mě Blake pozoruje. Vlastně nepozoroval mě, ale prostor kolem mě. Později jsem upoutala i Gitrilovu pozornost a sama si všimla světla, které mě obklopovalo. Dokud jsem cítila sílu a viděla tu zář, popadla jsem je oba za ruce a rychlým, rázným krokem jsem se vydala dál zdaje se nekonečným lesem. Světlo pomalu pohasínalo, a když se zdálo nejslabší, ve strachu jsem se otočila, abych se podívala na zrůdu, která se za námi plížila jako stín. Vzdálenost byla o dost větší, ale strach, který mnou proudil taky. To, že jsem se otočila, jsem udělala tu nejhorší věc, jakou jsem za dané okolnosti mohla udělat.
Uteč. Naznačil mi Blake rty. Kde se v něm najednou vzalo tolik energie, jsem netušila, ale když moje zář pohasla a příšera se vrhla přímo naším směrem, musela jsem si zakrýt oči. Jako bych slyšela zpěv andělů a viděla je samotné, jak Blaka obestoupili. Šelma už nemohla zabrzdit a vrhla se přímo na Blaka, který byl nachystaný s mečem v ruce. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Vycházela z něj tak silná energie, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na tu ženu. Ale taky na naše společné chvíle s Blakem a hlavně na všechny radostné chvíle.
V hlavě se mi ozval Blakův hlas, pobízející nás k útěku. Nic netušícího Gitrila jsem něžně vzala za ruku a rozeběhla se napříč temným lesem. Jak jsme se od Blaka vzdalovali, tím víc zhasínala ta naděje. Po chvíli už jsme Blaka ani neviděli. Jen tu záři, která nám po pár minutách taky zmizela z dohledu. Nechtěla jsem myslet na nejhorší, ale Blake tam byl úplně sám, a kdo ví, jestli pořád žil.
"Bojím se." Ozval se třaslavým hlubokým mužným hlasem Gitril.
"To nesmíš. Mysli na něco pěkného." Jako naschvál se mi v hlavě zmítaly ty nejhorší chvíle mého života. "Poslouchej mě. Blake tu není, takže si teď můžu dělat, co chci." Říkala jsem si to spíš sobě, a když i jemu došlo, na co myslím, zavrtěl hlavou.
"Tohle už prosím nedělej."
Chtěla jsem se zeptat proč, ale cítila jsem se trapně. Sledovala jsem opět uhasínající plamen v jeho očích. Najednou jsem uviděla něco, co bych nikdy netušila, že uvidím. Žádná záře, nebo pocit uspokojení, ale slzy. Malý plamínek radosti mu dovolil upustit jednu nebo dvě slzy. Každý má jinou metodu pro radost, ale zrovna u něj by mě tahle nenapadla.
Ač jsem se na to dívala velice ráda, nebyl čas na nějaké zkoumání.
"Musíme jít."
Souhlasil se mnou. Vzal mě za ruku a společně jsme běželi na druhý konec lesa. Blaka už jsem vůbec necítila, což mi dovolovalo cítit se smutně, ale myšlenky v mé hlavě si momentálně dělaly, co chtěly.
Vzhlédla jsem a chtělo se mi jásat, když jsem uviděla světlo. Světlo onoho pařícího slunce. Ale najednou nám nad hlavami proletělo něco černého. Něco s rudýma žhnoucíma očima. Dopadlo to před nás a zabránilo nám to v útěku. Až teď jsem mohla s jistotou říct, že je to vlk. Ten největší a určitě nejhladovější vlk, jakého jsem kdy viděla. Gitril už vytahoval meč a já svůj tasila taky. Vlk, nebo co to bylo, si očividně z našich zbraní vůbec nic nedělal. Když vycenil zuby a udělal několik prudkých kroků k nám, bylo jasné, že nás žádný zázrak nezachrání a musíme bojovat, i když nejspíš nemám žádnou šanci. Byli jsme na vlka dva, ale to mu nedělalo žádný problém. Ohnala jsem se proti němu mečem, ale v tu samou chvíli jsem dostala ránu do břicha a odletěla o několik metrů dál. Dopadla jsem tvrdě na záda a ucítila, jak mi něco teče z bolavého místa na páteři.
Vlk doteď bojoval s Gitrilem, ale zničehonic se hbitě otočil směrem ke mně a začichal. Srdce mi začalo bít silněji, když se ke mně rozešel. Gitril s bojovým pokřikem běžel za ním a napřahoval se nad ním s mečem, ale vlk vyskočil a odhodil ho zpátky. Vypadalo to, že se zmítal v podobných bolestech jako já. S velku námahou jsem se zvedla a využila té šance, že se vlk nedívá. Napřáhla jsem se, a když se otočil, sekla jsem mečem jeho směrem a ucítila, jak se můj meč zabořil do něčeho měkkého. Podívala jsem se zrovna v tu chvíli, když na zem dopadla jeho hlava a vedle něj se svalilo i jeho tělo. Z děr mu proudem tekla krev. Jeho oči ještě pořád žhnuly a já se nemohla zbavit dojmu, že v sobě ten vlk měl něco lidského. Ten pohled, jaký mi věnoval, když šel směrem ke mně… ještě by nám zbývalo, kdyby ty bestie tady, byly ve skutečnosti kdysi lidé.
"Jsi v pohodě?" Dobelhal se ke mně Gitril a pomohl mi na nohy. Nečekali jsme ani chvilku a vyběhli z lesa ven. Konečně. Pod tím návalem radosti a úlevy jsme se svalili na zem. Všechno z nás opadlo. Všechna tíha. Měla jsem chuť skákat. Oba jsme se začali smát. Smáli jsme se tak dlouho, dokud nám nenaskočila stejná myšlenka. Blake.
"Proč tu ještě není Blake?" Zeptala jsem se, aniž bych čekala odpověď.
"Půjdu se podívat." Vstal a zamířil směrem k lesu.
"Ne!" Chytila jsem ho za zápěstí a donutila ho se otočit. "Nedovolím, abych kvůli nějaké misi přišla o Blaka i o tebe."
"Nikdo neříká, že jsi přišla o Blaka. Ale měl bych ti něco vysvětlit." Podíval se na mě tím pohledem, který říkal, že to myslí vážně, ale nechce mě tím ranit. "Nehodíme se k sobě."
"Cože?" Jak může tohle říct? Sám po mně vyjel a dokonce bych přísahala, že se kvůli mně málem s Blakem popral.
"Nejsem kluk pro tebe. Vztahy, láska… na tohle já nejsem. Promiň." Sklonil hlavu a nechal moji ruku, ať bezvládně sjede po jeho zápěstí. Au.
"Ale…" Popravdě jsem nevěděla, co říct. Chtěla jsem, ať to se srandou vezme zpět, protože já ho měla ráda. Vážně ráda. Možná i něco víc.
Naposledy se na mě omluvně usmál a vešel zase do lesa. Tohle mě vyčerpalo. Neměla jsem najednou sílu na nic. Neměla jsem sílu jít za Blakem a zachránit ho. Byla jsem bez energie. Co by se mnou teprve udělal ten les.
Opakovala jsem si pořád dokola, co to vlastně Gitril řekl. Nechápu to. Vždyť jsme si spolu tolik užili. Nic intimního. Prostě jsme se spolu bavili a já myslela, že mě má taky rád, ale asi jsem se mýlila.
Nedokázala jsem tam jen tak stát a čekat, jestli vyjdou oba, nebo jenom jeden, nebo nikdo. Nadechla jsem se a bezmyšlenkovitě jsem vtrhla do lesa. Nezastavovala jsem a nepřemýšlela. Kdybych si dovolila na něco myslet nebo zabrzdit, prohrála bych ten vnitřní boj, nejen sama se sebou, ale i s touhle temnou aurou všude kolem. Konečně jsem se uviděla. Gitril nesl na zádech Blaka úplně vyřízeného. Běžela jsem k nim a chtěla jsem jim pomoct, ale Gitril mě zpražil pohledem, který říkal, vždyť jsem ti řekl, ať tam zůstaneš. Bylo mi to jedno. Blake je můj kamarád. Můj bratr. Moje rodina. Vzala jsem mu ho ze zad a přeběhl mi mráz po zádech. Za námi se nashromáždila smečka těch černých bestií.
"To ne." Bylo jediné, co mě v té chvíli napadlo a s Blakem na zádech jsem se rozeběhla. Vlci hned za mnou, ale to už tam stál Gitril s mečem.
Byla jsem v šíleném stresu. Podlamovala se mi kolena, až jsem samým vyčerpáním spadal na zem a Blake na mě. Otevřel oči a sledoval mě, jak se snažím postavit. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se jeho oči zaleskly. Podívala jsem se do nich a viděla už jen mizící rudou jiskru. Nevím, co to přesně bylo, jestli vůbec něco, ale za sebou jsem uslyšela vrčící smečku bestií. Gitril nikde.
Tak co vy na to? Trochu šok? Pro mě taky. Úplně jsem se do toho zažrala a vyplodila jsem tohle. Snad jsem moc lidí nezklamala, protože já za to fakt nemůžu. Když se do toho zažeru, to co napíšu, pak už nemažu. A to bych nebyla já, kdyby všechno končilo dobře. Ok ok, už mi trochu hrabe, víte kolik je hodin? No nic, dobrou :* a nezapomeňte napsat..
