Occisio I

«Nejnovější články | Psychopatíkův Blog :33

Vytvořit blog | Nápověda

1993
Nenáviděl svou práci. Nenáviděl tu školu. Nebavilo ho se 8 hodin denně 5 dní v týdnu deptat s bandou blbých adolescentů. Navíc umělci... ,, Je to jedna velká škola bláznů" říkával vždycky. Učil na škole informatiku a tělocvik. Ze kterého mu studenti dělali hodinu tance a z informatiky hodinu malování v PC. Nenáviděl je. Nenáviděl ta otravná děcka a jejich řeči, jejich nesoustředěnost, jejich obarvené vlasy a jejich duše. Neměl rád ani své kolegy. Ředitel byl podle něj moula a ne ředitel.Se studenty byl spíš kamarád. A jeho dvě kolegyně, se kterými byl v kabinetě byly jen dvě pitomé slepice učící nějaké hloupé plácání barvama... Nenáviděl školní uklízečky. Ty protivné ženské se šátkama na hlavě. Neměl rád školníka, nevzdělaného burana, ani kuchařky, ty mařeny, co mu v jídelně dávali jakési strašidelné patvary místo obědů. Tak rád by skončil... Ale nešlo to. Nikde jinde ho zrovna vzít nechtěli. O práci je nouze. A tak přijal místo na té nejdementější škole v Lapisu.
Čím déle však učil, tím víc byl zahořklý a nenávistný. A tak začal vykládat, že by lidi ze školy nejraději pozabíjel a že všem přeje smrt.. Říkal to, nejdříve potichu, ale pak už se nestyděl říkat to nahlas. Všichni to o něm věděli, že to nemyslí vážně, že je to takový zahořklý blázen, ale vyšší síly to viděly jinak.
Tolik přál smrt všem ve škole, že silou své vůle nějak otevřel prostor do jiné dimenze a vypustil zabijácké přízraky. A ty mu začaly našeptávat. podporovat ho v jeho touze po smrti ostatních. Nakonec přízrakům a jejich vlivu podlehl. Během měsíce zabil tři lidi... Pak byl chycen a zavřen do vězení a následně popraven.
Ale přízraky neodešly. Nespokojily se s tím, že jejich prostřednictvím neměl kdo plnit jejich zabijácké touhy.
A tak si vybrali dalšího. Jenže po měsíci jim člověk přestal podléhat, tak si museli vybrat někoho nového. A tak začalo zabíjení na umělecké škole v Lapisu.

I. První dny

Součastnost

To bylo úplně poprvé, co jsem se po prázdninách těšila do školy. Základka pro mě byla dům hrůzy a tak jsem se těšila na školu, která mě bude bavit a kde si snad najdu přátele. Nikdy jsem kamarády neměla. Byla jsem velký introvert a navíc jiná, než ostatní. Takže jsem do kolektivu moc nezapadala. Odnaučila jsem se skoro úplně mluvit. A to se změní, doufala jsem. Na přijmačky si vzpomínám jako by to bylo včera. Test všeobecných znalostí nebyl problém, ale na talentovkách jsem byla hodně nervozní. Naštěstí jsem odmala navštěvovala výtvarné kroužky, takže jsem byla připravená. A teď jsem tu. Odjela jsem do Lapisu, zabydlela se na internátě a právě se chystala vejít do školy. Jako prváci jsme přišli do školy o hodinu dřív než ostatní studenti. Byla jsem opravdu moc zvědavá na naši třídu. Snad budou fajn, říkala jsem si. Snad mě zase neodstrčí a neodsoudí. I když podle toho, co jsem viděla na dni otevřených dveří...škola byla očividně plná zvláštních kreativních lidiček. Jen jeden kluk z druhého ročníku / dnes už ze třetího/ ke mě zničeho nic přiskočil a šeptal mi do ucha: ,, nechod sem, proboha nechod sem! měj rozum, poslechni mě!" To mě trochu vyděsilo. Přece jenom, studenti se spíš snaží na svou školu ty nové lákat a ne je odrazovat. asi to bude fakt těžký. Ale to mi nevadí, mám ráda výzvy...
Raz dva tři, vešla jsem do třídy plné dalších lidí v mém věku. Zhodnotila jsem je pohledem a musela uznat, že to rozhodně nevypadá na nudnou třídu. Viděla jsem tolik různých typů lidí! Kupodivu dost lidí s barevnými vlasy. Já měla modré. Někteří mi byli moc sympatičtí. Těšila jsem se až se seznámím.Naopak někteří mi naháněli strach.
Pak se ukázal náš třídní, docela sympaťák. Začal říkat takové ty tradiční věci, jako že nás tu vítá, že nám gratuluje, že jsme se sem dostali a že nás čekají čtyři společné roky... Zdál se být trochu nesvůj a všechny si nás tak detailně prohlížel. Asi byl také nervózní.Kdo ví. I učitelé jsou jen lidé. Dál nám dal podepisovat školní řád a říkal výjmky. Například jsem zjistila, že je přísně zakázaný jakýkoli projev násilí. že prý stačí někoho plácnout z legrace po ruce a už vyletíme ze školy. A že se máme pokud možno vyhýbat dotýkání ostatních lidí, pokud možno se vyvarovat i objetí s přáteli a dalšímu přímému kontaktu. Ale dál mě zarazilo, že je povoleno mít ve škole nůž, pepřový sprej nebo zapalovač, ale že ho smíme vytáhnout a použít jen v případě osobní obrany a že pokud ho někdo vytáhne, aniž by měl důvod se bránit, opět okamžitý, ale okamžitý vyhazov. Další opatření byla dávat si obrovský pozor na to, abychom nebyli v žádné části školy sami. Téda, tady hodně dbají na bezpečnost.
Pak přišlo na řadu představování. Měli jsme říct své jméno a naše zájmy, zajímavosti.. prostě něco o nás. Já řekla, že se jemnuju Nina Doramiová, že ráda kreslím, poslouchám hudbu, sleduju anime a že se zajímám o módu, vytváření vlastního oblečení a že miluju barevné vlasy. U některých to bylo podobné. Skoro všichni rádi kreslili, měli rádi hudbu a umění, dost holek - i kluků si barvilo vlasy a mělo svůj styl, dost lidí se sem těšilo a tak. Pak tu bylo pár individují...Například kluk jménem Kainz, hubený, vysoký chlapec s brýlemi a delšími hnědými vlasy řekl, že má rád matematiku a fyziku a že je velký realista. No to není zrovna běžný typ, co jde na uměleckou školu. Ale ten byl neškodný. Ovšem kluk jménem Jason, to byl těžší kalibr. měl přezdívku Rotenbach. Tedy počeštěně červený potok. Byl to ujetej nácek. Takže primitivní blbeček a ještě nebezpečnej. Dál holka jménem Alena, šílená otaku. Což by tak nevadilo, sama jsem otaku. Ale ona byla šílená. Byla to asiatka, takže vypadala ještě víc věrohodně. Měla na sobě cosplay Sakury z Naruta a to dost věrohodný. Řekla, že takhle oblíkaná chodí i do školy. No ale uvidíme, co nás tady na té škole čeká.

Druhý den jsme dostali rozvrhy. Byla jsem nadšená předměty, které jsme měli, i když počet hodin byl o dost větší, než jsem čekala. Budu ve škole trávit opravdu většinu času.

Další den jsem přišla do školy o něco sebevědomější. Hlavně jsem se těšila, až poznám starší ročníky. Byla jsem zvědavá na mazáky. Takže jsem se ještě před vyučováním šla projít po chodbě. Teprve teď jsem začala poznávat zvláštní lidi. Proti mě šla holka s bílými vlasy a s přehnaným make upem. Obličej měla napudrovaný bílým pudrem, oči se ztrácely pod černým líčidlem a měla výrazně nalíčené rudé rty.

V uších měla sluchátka, ale já slyšela hudbu v nich. Také jsem poslouchala trochu labilní muziku, ale to, co znělo ve sluchátkách jí, to byla hodně hororová muzika. I ona vypadala jak z hororu. A hlavně se tak tvářila. Všechny si se zájmem prohlížela. Ale to vlastně všichni. Všechny starší ročníky navzájem sledovaly každý svůj pohyb. Nejen nás, prváky, ale všechny. A dělali to i učitelé. Něco bylo jinak, než být mělo.

Pak jsem zaslechla zvláštní rozhovor. ,, Kuroi, kdy půjdeme za prvákama? O obědové pauze?" ,, Domluvíme se se čtvrťákama. Ale musíme dneska, čím dřív, tím líp." Odpovídal prvnímu hlasu ženský hlas. Patřil vysoké blondýnce o něco starší než já. A ten mužský hlas patřil moc pěknému chlapci s delšími světlými vlasy a piercingem ve rtu.

,, To musíme. Zajdeme za vedoucí prevence a řekneme čtvrťákům, ať vezmou Knížku." Pokračoval rozhovor. ,, Ne,Knížku bych ještě nebrala. Stejně nám nebudou věřit. Bude to, jako každý rok. budou si myslet, že je to žert na nové studenty. Uvěří nejdřív v pololetí, až jich bude ve třídě tři čtvrtě.. " Říkala ta holka. To už jsem opravdu tušila, že je něco špatně. ,, Já vím, ale nemůžeme jim to neříct. A nezasvětit je." ,, Já vím! Jenže co mám podle tebe dělat?" My jsme taky nevěřili, když jsme sem přišli. Možná, možná by bylo lepší je z toho tenhle rok vynechat. A uvidíme, co se stane." ,, A co když TO bude někdo z nich. Co když už je? Třeba to tenhle měsíc padlo na někoho z nich. Ta šance je dost velká. Je jich 28. Ve které třídě zbylo tolik lidí?" ,, Vím to, Patrisi. Vím to stejně jako ty, ale co naděláme, když nám stejně nebudou věřit a nebudou si dávat pozor?" ,, O tom stejně nerozhoduješ ty. O tom rozhoduje Sacui." ,, Ano, já vím. Ale napadlo mě... co kdybysme jim to řekli až po první vraždě? Navrhnu to Sacui." ,, A co když to bude někdo z nich?" ,, To už nezměníme, Víš že je to předem určené. Vrah má už teď vybrány oběti na tenhle měsíc." ,, já vím a pořád si říkám... co když to jednou budeme my?" Dívka si povzdechla a po krátké odmlce odvětila: ,, Můžeme být. Kdykoli. Ale právě proto musíme spolupracovat a přít na to, jak to zastavit. Celá škola. Máš pravdu, nemůžeme letošní prváky úplně vyloučit, ale nemá cenu s tím na ně vybafnout teď hned."

Dál už jsem neposlouchala. Buď jsou na téhle škole opravdu všichni blázni nebo se tu děje něco divnýho. A já hodlala zjistit co. A ne až se nějaká Sacui a nějaká Kuroi rozhodnou mi to říct. Ale HNED.