Psychopatíkův Blog :33

Co jsem si uvědomila

Rozchod mě složil na kolena. Na kolena je možná slabé slovo. Úplně mě to zabilo. Několik měsíců po rozchodu jsem ani nebyla schopná to obrečet...Bylo mi zkrátka všechno jedno. Nic jsem necítila, na ničem mi už nezáleželo. Ani jsem nebyla smutná, spíš totálně prázdná. Možná, že ze všeho nejvíc bolelo to, že to právě už ani nebolelo.
Celý můj svět zkrátka zhasl...Proto jsem svůj stav taky nechala zajít tak daleko, neměla jsem pro koho se uzdravit a vlastně udržovat se na živu...
Prostě jeden den tu byl a říkal mi, jak mě miluje a jak je rád, že mě má a další den mi oznámil, že ho city přešly a že bude lepší se už nikdy nevidět...To mi přišlo jako zpráva na facebooku, když jsem byla hospitalizovaná minule.
Ale až teď po půl roce jsem si uvědomila některé věci. Že to všechno nebyla jenom moje vina. Že jsem nebyla ta špatná jenom já. Přece... byla jsem to já, kdo za ním jezdil každý víkend do Prahy, kdo se vždycky přizpůsobil, kdo přestal dělat věci, co dřív dělal jen proto, že to on chtěl a kdo se plánoval za ním přestěhovat a nechat tu všechno, co tu má. Byla jsme to já, kdo se i ráno po divokém večírku staral, vařil kafe a dělal všechno pro jeho spokojenost. A ráda. Protože já to tak mám, ráda se o někoho starám.
A co jsem provedla tak strašného? Vlastně nic. jediná moje vina byla to, že jsem ho milovala víc, než on mě. Že jsem se bála, že o něj přijdu, protože nebudu dost dobrá a kvůli tomu občas trochu víc žárlila. A že jsem v té době měla problém, byla jsem nemocná. Ale to je vše. Parkrát jsem možná neposlechla na slovo, ale to proto, že jsem s tím nesouhlasila.
Strašně jsem se za tohle všechno obviňovala, měla jsem za to, že jsem selhala na celé čáře jako žena, partnerka i jako člověk. Že jsem tak strašně zklamala člověka, co pro mě tolik znamenal. Že jsem svou vlastní slabostí zničila funkční vztah a připravila se o jedinou osobu, která to se mnou myslela dobře a měla mě ráda. Že jsem si nevážila toho štěstí, toho, že někdo jako on si vybral člověka jako já, což se normálně nestává, protože lidi jako on by se s lidma jako já normálně vůbec nezahazovali...
Jenže ne. Tak jednoznačné to nebylo. Na rozchod jsou vždycky potřeba dva a nikdy není vina jen na jedné straně a tady už vůbec ne.
A taky jsme si uvědomila, že můj život neskončil, pokračuje dál. A může pokračovat dál. Můžu ještě dostat šanci být šťastná a něco dokázat a to i bez něj. Protože je to můj život. A že jsem ten typ, co ho někomu rád obětuje, je sice pěkné, ale má povinnost to není a to, že svůj život nemám komu dát neznamená, že jsem definitivně skončila, protože to není má povinnost.
Sice to bude ještě trvat, ale teď věřím, že se zase zvednu a jednou budu pokračovat dál. Ale hlavně, že prostě CHCI pokračovat dál. :) A poprvé snad po více než roce prostě jen tak.

+17

O mně

Autor: Psychoušek   |   Publikováno: 02.12.2018   |   Zobrazeno: 541x