Bylo to vůbec k něčemu?

Právě na to se ptám. Bylo? Bylo to všechno zatím vůbec k něčemu? Ano, k něčemu ano. Ale ještě není konec, ještě musím pokračovat...
Musím? To je ta otázka... Chci? Co vlastně chci? Ještě nevím, za který tým chci vlastně bojovat. Vím, že musím jít dál, jenže je to tak těžké! Možná by bylo lepší z té cesty sejít a utíkat od ní co nejdál to půjde, než se na ní ztratím...
Musím opravdu vytrvat, i když mě to tolik ničí? Pro všechno se musí něco obětovat, ale musím obětovat tolik? A pro co? Pro tak malý a pomalý výsledek? Když každá sebemenší chybička je takový krok zpět, kdyžto dlouhé snažení tak malý vpřed, pokud vůbec?
Cítím, jak mi dochází síly. Jak mi dochází naděje. Jak mi to jde čím dál hůř.
A nebylo by mi líp, kdybych s tím prostě přestala? A můžu vůbec přestat? Dokázala bych to? Ne! Neodpustila bych si to...Nevydržela bych sama se sebou. Takže jsem vlastně v pasti? Co mi zbývá? Asi nic, než věřit, být trpělivá a snažit se dál, každý den o trochu víc, než včera. Poskytnout oběť. Nehledat důvody, proč nemůžu, ale naopak důvody, proč musím!
Otázka je, zda to ve finále bude k něčemu dobré. A zda mě to nezničí... Protože jsem slabá. Vím to, nejsem silná. Nejsem doopravdy schopná.
A i kdybych to dokázala, bude to k něčemu? Dosáhnu tak klidu? A nebo zjistím, že jsem si vybrala bojovat za špatný tým?