V pavučinách..13. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Stály jsme na letišti a čekaly na letadlo. Teď jsem si uvědomila, že to neví moje nevlastní máma. Ale když Athéna řekla, že by se to neměla dozvědět, tak je to asi lepší, že to neví. Letadlo už přiletělo. Když jsem se chystala jít, zastavila mě Annabelle. Objaly jsme se, obě jsme měly oči plné slz.

,,Vrať se mi živá prosím.'' Annabelle byla jediná z nás dvou, které už tekly slzy. Pak ke mně přišla Athéna a taky mě objala a něco mi dala do ruky.

,,Až budeš na letišti, pevně tohle stiskni a vyslov kam chceš jít. Arachné má doupě v zemi, přesně pod Olympem. Budeš muset projít hustým lesem, než tam dojdeš. Nedostane tě to přesně na to místo, dostane tě to několik metrů před to. Zvládneš to. Až bude mise ukončena, budu se moct vrátit na Olymp.'' ještě jednou jsem jí objala.

Nastoupila jsem do letadla. Nikdy jsem neletěla letadlem...a už vůbec ne sama a na jiný konec světa. Z Ameriky do Řecka to bude dálka, aspoň se prospim.

Vylezla jsem z letadla celá ''zmuchlaná'', celou cestu jsem prospala. Cítila jsem mořský vzduch, byla to nádhera. Teplý vítr mi rozfukoval vlasy do všech stran a Slunce pálilo jako blázen. No, Hélios má dneska očividně dobrou náladu, že tak krásně svítí. V dálce jsem uviděla horu Olymp, vytáhla jsem z kapsy u kalhot malý kámen, který mi dala Athéna. Tak ho rovnou zkusím, pevně jsem ho stiskla v ruce, zavřela jsem oči a vyslovila Olymp.

Když jsem otevřela oči, stála jsem na cestě u řeky a několik desítek metrů, se přede mnou rozprostíral hustý les z jehličnanů. Otočila jsem se, někde hodně vzadu jsem spatřila antické stavby. Vydechla jsem a otočila se k lesu. Uf, tak jdeme na to. Ještě jsem se na chvíli zastavila, cesty byly dvě...na jedný jsem stála úplně sama a na druhý se hemžili turisti, byla tam hlava na hlavě. Každý se na mě díval jako na zjevení, jako by se sami sebe ptali, proč jdu jinou cestou. Ale asi je to nijak zvlášť nezajímalo. Teď jsem si vážně nevěděla rady, nejistě jsem se dívala před sebe, v tom jsem znovu uslyšela hlas..,,Pokračuj dál.'' V tu chvíli mi došlo, že to byla asi moje máma. Počkala jsem, až zašel za roh poslední turista...nadechla jsem se a vyrazila do lesa

Vypadá to, že se tady o tuhle cestu nikdo nestará. Byla zarostlá, válelo se na ní jehličí. Mezi stromy prosvítaly sluneční paprsky, vypadalo to nádherně. Čím dál jsem šla, tím víc jsem slyšela drobné šepotání. ,,To jsou Dryády Sophio.'' Znovu jsem uslyšela hlas. Byla jsem klidnější. Už jsem skoro nic přes stromy neviděla. Ale když jsem se otočila, neviděla jsem u příchozí cesty žádný ''otvor'', kterým jsem přišla.

Po půl hodinové chůzi mě bolely nohy. Jsem se posadila na kámen u jednoho jezírka, umyla jsem si ruce a opláchla si obličej. Voda byla průzračná, čistá a chladivá. Užívala jsem si ticho, les byl hodně velký a hodně hustý, větší les jsem v životě neviděla. Slyšela jsem drobný zpěv, který překřičel řev orla. Letěl mezi stromy a kroužil kolem mě. Sáhla jsem do batohu a vytáhla pouzdro. Zmáčkla jsem zlatou sovu a z pouzdra se stalo kopí. Orel přistál na protější větvi a pozoroval mě. Nejspíš si všiml symbolu sovy na rukojeti. Vydal křik, přes jeho hnědé peří se leskla zlatá okova nebo spíš obojek, který měl na sobě symbol blesku...no potěš...to je Diův orel! Kopí jsem zabodla do trávy, orel sletěl na zem (měřil asi metr). Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, když jsem uviděla Diova orla. Nikdo nikde nebyl, nenapadlo mě nic jinýho...kopí jsem pořád držela, poklekla jsem na jedno koleno a sklonila jsem hlavu...abych to upřesnila, prostě jsem se mu uklonila. Možná to bylo ujetý ale fakt mě nic jinýho nenapadlo. Pak jsem zvedla hlavu. Nevim, jestli orlovi taky došlo kdo jsem a co tu dělám, ale taky sklonil hlavu...respektive, taky se mi uklonil. Bylo to úžasný a fascinující. Opatrně jsem k němu natáhla ruku. Vydal krátký zvuk ale nebyl to řev. Trochu jsem s rukou cukla, pak jsem ji zase opatrně natahovala. Orel se ke mně přibližoval, pařátama mi vylezl na ruku. Stál mi na zápěstí, byl pěkně těžkej. Opatrně jsem vstala, pořád mi držel na zápěstí. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Teď mě napadla hrozná ujetina, ale zkusit jsem to musela, vypadalo to, že ode mě něco ten orel čekal. Zpříma jsem se na něj podívala.

,,Vyřiď Diovi, že jsem Sophia, dcera Hestiina. Jsem vyvolená, přišla jsem zabít Arachné.''

Orel jakoby pokývl hlavou, vydal orlí křik a vzlétl. Byl rychlej jako...no jako blesk. Byl to úžasný pocit, když jsem měla tu čest držet na zápěstí Diova orla a mluvit k němu.

E. J.

Pokračování...14. kapitola