Příběhy, články, recenze

Bez křídel..16. kapitola

  Nevim kolik může být hodin, ale je mi to jedno, protože se o mě stejně rodiče nezajímají a nestarají se o to, kde jsem. Vítr foukal silně, byl ohlušující. Ještě, že mám kapuci, jinak bych ještě ohluchl. Nevím proč ale čím víc jsem se někam blížil, tim víc foukal vítr a začala dunět obloha, objevovaly se i blesky. Pokračoval jsem v chůzi, když v tom jsem zaslechl dívčí výkřik a volání mého jména. Podle hlasu a výkřiku to byla Gabriela! Přidal jsem do kroku, no doslova jsem běžel. Slyšel jsem ještě ten ďábelský smích. Gabriela je asi zase ve spárech Gariela. Za jedním kopcem jsem spatřil plameny. Běžel jsem, hromy byly hlasitější a blesky víc oslepující. Křik byl zoufalý a volání mého jména taky a čím dál hlasitější. Kopec jsem se snažil vyběhnout, ale měl jsem pocit, jako by mě nějaká síla tlačila zpátky dolů. Byla to bezmoc, vítr mi odfoukl kapuci a černé vlasy s černou patkou se mi úplně rozlítaly. Pod kopcem, jsem našel dlouhý silný klacek. Bezmyšlenkovitě jsem ho popadl a zabodával ho do tmavě zelené trávy. Pomocí toho klacku jsem měl pocit, že se mi jde líp. Buď to vážně byla nějaká síla, nebo to byl jenom obyčejný vítr. Já už vážně nevim, čemu mám věřit.

  Když jsem vylezl na kopec, viděl jsem to nejhorší ale zároveň nejzajímavější, co jsem kdy  v životě viděl. Zem na druhé straně kopce byla bez trávy, rozpraskaná a mezi těmi prasklinami byla obrovská díra, ze které šlehaly plameny a byla v ní láva. To místo dobře znám, bylo vždycky normální. To by ale znamenalo, že je tady brána do pekel. Ale to by souhlasilo, protože jsem blízko (nebo spíš na okraji) té díry viděl Gariela, jak drží Gabrielu pod krkem. Gabriela pořád volala moje jméno.

,,Si jako myslíš, že se tady objeví? Se pleteš, na ten tvůj řev nikdo nezareagoval. Jako padlý anděl se budeš smažit v pekle!'' přibližoval se s ní k ohnivé díře. Zatraceně! Musim něco rychle udělat, tohle už vážně není sranda!

,,Nebo se do pekla vrátíš s nepořízenou!!!'' stál jsem několik metrů od něj. Rychle se na mě otočil. Spatřil jsem Gabrieliny vytřeštěné oči, které zalila špetka naděje, jakmile mě uviděla.

,,A co mi uděláš ty lidskej červe?!'' no, tak teď mě fakt dostal. Já vážně nevim, co teď budu dělat! Ale napadlo mě něco naprosto šílenýho...

,,Vezmi si místo ní mě!'' tak teď už jsem se fakt zbláznil.

,,Mým problémem je ona, ne ty! Ty mi nebudeš k ničemu!'' 

,,Okamžitě jí pusť!!!''

,,Ne.'' prohlásil cynicky.

,,Sebastiane, měj ruku za zády, bude přesně pod měsíčním svitem!'' křičela na mě Gabriela. Nechápavě jsem se na ní podíval.

,,Na nic se neptej!'' vypadalo to, že si tím je naprosto jistá. Ale já jí věřím, tak jsem to udělal. Měsíční paprsek mi dopadal přímo na pěst a po minutě jsem cítil, jako bych něco držel. Vytáhl jsem ruku a vytřeštil oči. Já držel v ruce nebeskej meč!! Stříbrně se leskl a měl zubaté ostří. Gariel na mě zíral. Když se díval na mě, Gabriela se rozmáchla a dala mu ránu loktem do krku. Jenže nepočítala s tím, že se Gariel tak rychle vzpamatuje. Skopl ji na zem, z opasku si vytáhl její nebeskej meč, který jí tenkrát ukradl. Rozmáchl se a byl pár centimetrů od toho aby Gabriele vrazil meč přímo pod žebra. V tom mu zabránil můj meč, který jsem držel nad Gabrieliným tělem. Garielův meč se zasekl o zubaté ostří mého.

  Gariel se rozmáchl, sklonil jsem rychle hlavu, jinak by se už válela na zemi. Nikdy v životě jsem takhle nebojoval. Ale měl jsem pocit, jako bych to už uměl odjakživa. Několikrát jsem uhnul a sám Gariela několikrát mečem sekl do těla. Když se setkalo ostří našich mečů, objevily se jiskry. Gabriela stála a dívala se na nás. Měl jsem pocit, jako by mě ten meč učil, jak mám bojovat, při každý obraně jsem sekl Gariela do těla. Jenže Gariel už byl zkušenější, rozmáchl se...

,,Ne!!!'' Gabriela vykřikla, ale místo toho aby z rozmachu udělal něco mě, sekl Gabrielu přes celé břicho. Gabriela bolestivě vykřikla a sklátila se na zem. Vykřikl jsem její jméno. Když se Gariel nedíval, se vztekem jsem se rozmáchl a svým mečem jsem mu usekl ruku, kde držel Gabrielin meč. Gariel zařval bolestí. Stál na okraji díry, popadl jsem druhej meč, oba jsem je držel v rukou. Pak jsem jenom strčil do Gariela a ten s řevem padal do ohnivé díry.

  Přímo přede mnou se díra uzavřela a vše bylo tak, jak jsem to tam znal. Oba meče jsem si schoval pod mikinu. Několik metrů přede mnou ležela Gabriela, vypadalo to, že už dlouho nevydrží. Vzal jsem ji do náruče. Měla zakrvavené břicho. Běžel jsem s ní až do špitálu, doufajíc, že přežije.

  E. J.

Pokračování... 17. kapitola

+8

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 12.08.2015   |   Zobrazeno: 591x