Příběhy, články, recenze

Bez křídel..4. kapitola

  ''Jenom'' otřes mozku, no mohlo to bejt něco horšího. Ale stejně, od včerejšího odpoledne se něco změnilo. Prostředí je divný a moje různé pocity jsou divný. Poprvé zvedám hlavu na okolí, nikde ani živáčka. Ale obloha je taková divná, neobvyklá. Jindy bývá buď šedivá nebo normální. Ale na to, že je devět ráno, je nějaká mírně zarudlá a sluneční paprsky hodně září skrz mraky. Je to prostě divný, je úplné bezvětří a je suchý vzduch. Kdykoliv se otočim a někoho vidím, má nešťastný pohled. Panebože, snad nemám zase halucinace, tohle se obvykle nestává.

  Slyšel jsem dívčí výkřik a ďábelský mužský smích. Přidal jsem do kroku. Vycházelo to z parku. Mám hrozně děsivej pocit, můj zrychlený krok se změnil v běh. Nemám ponětí, co se v parku stalo, ale ať to bylo, co to bylo, nesmim to nechat jen tak být. Tohle se tu taky nestává, je to docela klidné město, pokud tedy nezasáhne Jason a jeho parta. Ještě jedna odbočka a jsem tam.

  Když jsem vtrhl do parku, spadla mi čelist. Viděl jsem tam na břiše ležící brunetu v bílých šatech se dvěma krvavými ranami na zádech, křečovitě držící po stranách hodně zašpičatělý meč. Vyadal jako...ne to není možný. Nemůže přece držet nebeskej meč! Nad ní stál černý muž v dlouhém černém kabátu a černých kalhotách. Nedaleko od dívky jsem viděl špinavě bílá křídla! Šel jsem blíž. Když mě ten chlápek uviděl, sebral jí z ruky nebeskej meč a zmizel tak, jako by ho pohltily plameny. To snad není možný, mně už asi fakt hráblo! Přišel jsem k ní blíž. Ležela v suché trávě a nejevila známky života. Klekl jsem k ní a lehce se dotkl jejích ran. Poté se podíval dál od ní, kde ležely křídla. Jestli patřily jí, tak to znamená, že klečim vedle anděla! Ty rány byly po křídlech. Ten chlap ji ty křídla nejspíš uřízl! Ale, kdo v tom případě byl on? Pokusil jsem se jí otočit na záda. Odhrnul jsem jí hnědé vlasy z obličeje, zděsil jsem se. Měla krvavé slzy! Ale jestli to je anděl a nemá už křídla, je jedno jak o ně přišla, už je z ní padlý anděl! Rty měla vyschlé, pleť bledou ale puls měla. Co sakra budu dělat?! Nechat jí tu nemůžu. Zbývá jediná možnost...rodiče jsou naštěstí v práci, šli na ranní směnu. Sundal jsem si mikinu, do který jsem zabalil křídla, položil je na ní, zvedl jsem jí do náruče a odnášel k sobě domů.

  Položil jsem jí k sobě do postele na břicho. Její rány mě skutečně děsily. Aspoň jsem jí teda mokrým hadrem utřel krvavé slzy. Seděl jsem u ní na posteli a díval se na ní. Byla nádherná. Nevim proč, ale hrozně mě fascinuje. Na psacím stole ležely její křídla, která byla taky trochu zakrvavená. Ale jestli už nemá křídla, už se nemůže vrátit na nebesa. To musí být pro anděla hrozný pomyšlení. Když už jsem moc nevnímal, něco se stalo.

  Nečekaně otevřela oči. Poprvé jsem viděl hnědovlasého a hnědookého anděla. Když se pomalu zvedala, měla pootevřenou pusu a vytřeštěné oči. Pravou rukou si sahala na záda, otočila se aby si na ně viděla. Pak rychle otočila hlavu zpátky a vydala hlasitě zoufalý křik a pláč. Oběma rukama si sahala na záda. Její pláč byl čím dál hlasitější. Pořád opakovala ''ne'' a ''moje křídla'' (aspoň teda myslim, v pláči jsem jí sotva rozuměl). Pak si z boku lehla na postel a ronila jednu slzu za druhou. Zavřela oči...

 E. J.

Pokračování...5. kapitola 

+7

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 29.07.2015   |   Zobrazeno: 633x