Můj B.L.O.G

Za hranici možností - část 3.

Ayia!

Předešlí díly

1. část - Prolog, do neznáma

2. část - Domluva

Pozvání

   ,,A to ti mám jako věřit?"

    Včera mě konečně propustili z nemocnice. A také jsem dozvěděla, jak jsem se tam vlastně dostala. Podle Arenových slov mě našli před školou v bezvědomí. Nehýbala jsem se. Což by docela odpovídalo. Možná proto ty přístroje nepípali. Na chvíli mě zamrazilo. Jen ta představa.

    Momentálně jsem šla ze školy. Doprovázela mě Lena, kámoška a zároveň školní redaktorka. Zrzavé vlasy měla rozpuštěné, na sobě měla šortky a tričko s Nirvánou a v ruce držela extrémně přecpanou tašku.

,,Ale je to pravda. Opravdu mě pozval na ples."

,,No dobrá, dobrá. Nemusíš na mě křičet. Nejsem hluchá."

,,Promiň. Dit výš, že to mám ve zvyku. A s kým vlastně jdeš ty?.., Že ty jsi zase zapomněla, že jo?"

,,Z-zapomněla... Jasně, že ne. A už taky někoho mám."

   Popravdě jsem nad tím ani nezačala přemýšlet. Za 2 dny měl být ples a mě to vypadlo z hlavy. Upřímně se ještě nikdy nestalo, že by mě někdo pozval. Ale pravdu jsem jí prostě říct nemohla. Zase by se mi smála.

,,Hm. Zajímavé. Takže naše Sarah někoho má. No jo, tak zatím.

    V tu chvíli zahnula za roh a já si připadala, že jsem právě slíbila nesplnitelné. Ne vážně, co jsem si to vymyslela.  A tohle neukecám, i kdybych chtěla. Mít tak u sebe kouzelnou hůlku. Nebo ještě lépe vílu, která by to všechno vyřídila. 

,,Hey, Myu. Tady nahoře."

Vzhlédla jsem. Nade mnou nahoře na lampě seděl Aren a jako obvykle se debilně usmíval. Dost netradiční kouzelná víla. 

Seskočil a stoupl si vedle mě. ,,Můžeme?" Neochotně jsem přikývla.

,,Kde jsi vlastně celou tu dobu byl?", zeptala jsem se ho.

,,Ále, jen tak, na průzkum. Jam vůbec šel dnešek?"

Jak šel dnešek. Příšerně šel dnešek. Proč jen já neumím mlčet? On, jakoby mi četl myšlenky, přikývl.

Chvíli jsme mlčky šli. Poté jsem spustila: 

,,Hej, Arene. Taková otázka. Kdyby někdo, koho znáš, slíbil něco nesplnitelného, jako například že má někoho na ples, jenže on nikoho nemá, co bys tomu člověku poradil? Má říct pravdu?"

,,Hm. Docela zajímavá situace. Pro začátek by bylo dobré, kdyby si ta dotyčná osoba začala říkat ona. A potom...uklízeč by měl být volný, ne?"

,,Já, ne... Přeci nepůjdu, tedy nepůjde, s uklízečem!" 

,,A je to jediný problém, co ta dotyčná osoba má?"

,,Hm. Souhlas by měl být jasný. Jde i brácha s přítelkyní z vedlejší školy, takže v pohodě. Oblečení problém nebude. No, ano. Já prostě nemám s kým jít. A slíbila jsem to."

,,Takže říkáš, že můžeš jít s KÝMKOLIV. Není třeba jen někdo ze školy."

Přikývla jsem. 

,,Tak... co třeba se mnou."

   V tu chvíli jsem vyprskla smíchy. Představa, že by ON byl můj doprovod byla absurdní. Najednou jsem se zastavila. Ovšem. Nikoho jiného nemáš. A tohle mohla být moje jediná šance. A navíc se mi ta představa nevím proč docela zalíbila.

,,Ts. Tak fajn. Ale není to tak, že bych tě měla ráda, nebo něco. Jdeš tam prostě jen tak."

,,Ok Tsundere."

Chtěla jsem ho něčím praštit, ale to už jsme vstoupili do domu. Takže partnera máš.

Jen jsem se stálo prostě nemohla zbavit pocitu, že se něco prostě musí pokazit. 

Tak a já se jdu definitivně najíst.

Jestli chcete něco podobného, je to jen na vás.

Namárië.

+7

Příběhy a povídky

Autor: Akalik   |   Publikováno: 20.05.2017   |   Zobrazeno: 703x