Můj B.L.O.G

Za hranici možností - část 2.

Ayia!

Domluva

    Zalapala jsem po dechu.

Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Srdce mi bušilo jako o závod. Tento týden už po 4.

Už po 4 ta samá noční můra. 

   Bylo mi 8. Seděla jsem ve svém pokojíčku a hrála si s panenkami. Najednou se ozval telefon. Slyšela jsem tátu, jak ho zvedl a po chvíli mluvení ho zase položil. Vyběhla jsem ze svého pokojíčku. Tati, kdy přijde máma?... Tati, proč brečíš? Tati?! Najednou mě něco chytilo a vtáhlo mě to do nicoty. 

   Nejhorší je, že se to stalo. To bylo naposledy, co jsem o ní slyšela. Její úsměv. Její krásný úsměv.

Ještě pořád jsem byla v té stupidní nemocnici. Ani nevím proč. Byla jsem už v pořádku. Jenže ne. Doktoři mě tu prostě nechali celé dny ležet a neustále si něco šuškali. Už mi to lezlo na nervy. 

Podívala jsem se na hodiny. 11:35. Asi bych měla -

   Najednou se ozvalo slabé: ,,Pst."

Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Asi se ti to zdálo. 

,,Pst. Tady dole! "

 Naklonila jsem se. Pod mojí postelí jsem uviděla dvě zelené oči.

,,Nazdar. Nemáš čokošku?"

 Zakřičela jsem na celý pokoj a spadla při tom z postele. Co to sakra. 

   Mezitím se postava stačila zvednout a nabídla mi ruku. Trochu jsem váhala, ale nakonec jsem jí přijala. 

Okamžitě jsem v něm poznala jeho. Toho, co u mě seděl, když jsem se vzbudila.

   Vlasy měl bílé jako křída, ale přesto bych mu odhadovala na 15 let ( a na můj vkus byly docela neučesané ). Na sobě měl šedo-zelenou mikinu a rukavice. Ale nejzvláštnější na něm byli ty oči. Sytě zelené, safírové...

,,K-kdo jsi? A cos dělal pod mojí postelí?", dostala jsem nakonec ze sebe. 

,,Tak přece jen mě vidíš." Usmál se. ,,Zvláštní. Obvykle se to nestává... Obvykle. Hele, řeknu ti to takhle.

Tak trochu bych se tu potřeboval.. schovat. Klid. Nikdo si mě nevšimne. Je to jen na krátkou dobu."

,,Schovat před ČÍM?" 

Mlčel. Jakoby se rozmýšlel. Najednou mě něco napadlo:

,,Víš, jak jsem se sem dostala?" Přikývl. 

,, Ok. Co takhle to udělat tak: Říkal jsi, že se potřebuješ schovat. Já zase potřebuji zjistit, co se děje. Já mám jedno, ty máš druhé. Partnerství?"

Šibalsky se na mě usmál a já právě zalitovala toho, co jsem řekla. 

,,To beru. Jsem nečekal, že to půjde tak rychle. Ani jsme se neseznámili. Jak...se jmenuješ?"

,,Jo a jsem Sarah. Sarah McCartley."

,,Jméno je Aren... Prostě Aren. A asi bys měla jít spát. A klid. Nic se ti zdát nebude, neboj. A vím to. Prostě to vím. Tak už si lehni.. A díky Myu." 

,,Nejsem Myu. Jsem Sarah. Proč mi vůbec říkáš Myu?"

,,A proč ne. Zní to roztomile a trochu připitomněle. Hodí se to k tobě. A už si lehni. Potřebuješ to."

   Nedobrovolně jsem si lehla. Něco se mi na něm nezdálo. Vypadal tak nevině a byl přátelský. Ale byl až moc zamlklý. Působil tajemně. Něco se mi na něm prostě nezdálo.  Ale potřebovala jsem vědět, jak jsem se sem dostala a co se stalo. A tohle byla moje jediná šance. 

,,Tak dobrou", zašeptala jsem a zavřela oči. 

No a já se jdu najíst.

Jestli chcete něco podobného, je to jen na vás.

Namárië. 

+11

Příběhy a povídky

Autor: Akalik   |   Publikováno: 15.05.2017   |   Zobrazeno: 851x