HryProDivky.cz
Fnaf a jiné příběhy
Poslední vlak - Pátá poslední kapitola
Venku zuří docela silný vítr a téměř okamžitě mnou projede záchvěv mrazu, tak se otočím, abych svou chybu napravila. Místo toho si všímám podivného čehosi na dveřích.
Ještě včera tam žádný papír nebyl, nyní je však na prosklené horní polovině přilepen jistý dopis. Na okamžik mě napadne, že bude pro paní Magdalenu a tak se chystám jí zavolat, aby ranní poštu raději sama vyzvedla, poté si však domyslím, že je sobotní ráno a pošťák ještě nemohl žádné dopisy přinést. Přijdu blíž a zjistím také, že není nikomu adresován, jen na jeho horním okraji je mé jméno! Pomalu ho odlepím, tak abych ho nepoškodila, a začnu číst. Pokud to mám popsat zkráceně, stojí tam přibližně toto:
Milá Klárko,
snad ti paní Jindrová předala tento dopis. Včera večer jsi usnula příliš brzy, a tak jsem tě odnesl do tvého pokoje, kde na tebe čeká malé překvapení. Když jsem ráno odcházel, stále jsi v pokoji spala a nikdo z nás neměl to srdce tě probudit. Navíc by bylo příliš náročné se loučit a vím, jak loučení těžce neseš, udělám to tedy skrze dopis. Když tento list češ, už nejspíše sedím ve zpátečním vlaku. Ráno tu byla Eliška, ta průvodčí, kterou jsme včera potkali. Ptala se na tebe a dělala si starosti, dnes mě bude doprovázet až na vak, takže nemusíš mít strach, že bych nebyl v pořádku. Moc pozdravuje tebe i paní Jindrovou. Broučku, měj se dobře, budu na tebe myslet. Zajisté se zase brzy shledáme. S láskou tvůj tatínek. ♥
'Pánečku... tento dopis mě v tomto chladném počasí skutečně zahřál.' Pomyslím si a posadím se na zem. Nenacházím další slova, jen přemýšlím co dál. Mám stísněný pocit, vzpomínám na cestu vlakem a zoufám si, že mě nenechal se rozloučit. Možná je to tak však opravdu lepší, možná to chtěl pán Bůh sám, aby měl tatínek o důvod víc se v pořádku vrátit.
Jak už to tak bývá, snad pokaždé, když si přejete alespoň pár minut klidu, chvilky sami pro sebe, někdo jí musí narušit. A jelikož těmi, kdo momentálně mají tu možnost, jsou jen Kominíček a Magdalena, je jasné, že to je jeden z nich. Magdalena vyšla také na terasu, pomaleji, než bych v normální běžné situaci očekávala. Za okamžik jsem zahlédla její uslzené oči a přestala jsem chápat už úplně. Viděla ten list přede mnou? A došlo jí, že jej čtu? Zvedla jsem se nechápavě ze země a jen tak ledabyle ukázala dopis Magdaleně, která jej beze slova uchopila a dala se do čtení, což mi prozradilo její nevědomost, co se této skutečnosti týče. Někde v polovině listu si zakryla rukou ústa a ozvalo se natolik bolestné zasténání, že jsem se rozhodla jí alespoň obejmout, abych ulehčila jejímu smutku. "Nebojte se, však on se určitě brzy vrátí. Já jej chápu, bylo by příliš náročné mi to vysvětlovat, takto jsem to pochopila mnohem lépe a nemám mu ani nic za zlé. Notak, neplačte..." Cítím, jak mi její slzy promáčely blůzičku.
"Jenže nejde jen o toto loučení, dítě..." vyloudí ze sebe Magdalena pomalu a já se proti své vůli zeptám: "A oč tedy jde?" Ptám se však ve chvíli, kdy paní Jindrová už hovoří sama od sebe. "Asi před deseti minutami se u zadních dveří stavil Filip, náš soused, přišel z pošty, kde vyslechl smutnou telegrafickou zprávu. Onen "poslední" vlak, jak se mu tady říká, ten... kt-terým jsi s tatín-kem přijela, měl dnes nabrat vójáky, jedoucí na fro-ntu..." "Ano! Mezi nimi je i tatínek!" Skočím jí s údivem do zajíkané řeči a propustím ji tak i z mého pevného sevření. "Ale co se s nimi...? Proč smutnou novinu? Musel jet dříve?" Srdce se mi rozbuší tolik, že sotva dýchám. "Pan Poštolka zase špatně přehodil výhybku, tentokrát se ale kvůli tomu dva vlaky skutečně srazily. Žádný poslední vlak už neexistuje. "
Epilog:
Od té doby se Klářin život dočista změnil. Ztrátu otce těžce nesla, vlastně ani nedojel do války a jeho život byl mnohem kratší, než by kdo tušil. Snad to bylo i lepší, alespoň nemusel vidět ony hrůzné scény, o kterých mluvili všichni kolem. Paní Jindrová měla sice v plánu hlídat malou Klárku do konce války, ale kvůli stáří se už necítila na to, aby se o ni mohla starat po zbytek života. Smutný tragický příběh malého sirotka z pohraničí se rychle rozlétl všemi obcemi a ještě dříve, než kdo stačil vše dojednat s nejbližším sirotčincem, dostavila se na místo průvodčí Eliška. Oblíbila si malou Klárku a nesnesla pomyšlení, že by měla skončit mezi jinými opuštěnými dětmi. Ujala se jí tedy a odvezla zpět domů. Jelikož se živila jako průvodčí, jezdila každý pátek do Brna, přespávaly proto tedy s Klárkou u paní Jindrové a snažili se jí obstarat klidný zbytek stáří. Když malá Klárka už nebyla "malá" a rozhodovala se, jakou školu hodlá studovat, učitelka objevila její talent na psaní. Stala se novinářkou, za nějaký čas i spisovatelkou na volné noze, a později napsala příběh s názvem Poslední vlak, pojednávající o tragédii 18. 9. roku 1914, u Brněnského nádraží, který se stal její nejúspěšnější knihou. Ocenění se mu však dostalo, až dlouho po její smrti a to 29.10 2018.
