HryProDivky.cz
Fnaf a jiné příběhy
Poslední vlak - Druhá kapitola
Mé štěstí asi uteklo a nemá v plánu se vrátit, snad alespoň tatínka nikdy neopustí.
Všímám si tatínka... obyčejně je docela výřečný, ale dnes se mu do mluvení zjevně nechce o nic víc než mě. Jen pokývá hlavou na znamení, že je skutečně vše v naprostém pořádku, tak jak se to dělává, i kdyby nebylo, pokud zahlédnete znuděné výrazy toho, kdo se vás táže.
Už už to vypadá, že průvodčí konečně odejde a nechá nás o samotě, když se pozastaví a podívá se na mě. Nechci, aby viděla, že pláču. Přeci jen, jsem již slečna, je mi celých devět let! Bylo by to společensky nevhodné a... a... bůh ví, co ještě. Navíc nemám ráda, když se lidé ptají, proč jsem smutná. "Zbytečné přidělávání zbytečných starostí", říká vždy tatínek, když mě vidí plakat. Prý je správné umět udržet smutek v sobě. On už téměř nepláče, jen dnes ráno tomu bylo jinak. Kromě dneška plakal ještě, když nás opustila maminka. Doktoři říkali, že se maminka už nikdy neprobudí, i mě to bylo a je moc líto. Ale to plakali všichni a tatínek se ani nepokoušel říkat, že je to zbytečné. V té době jsem nechápala, že jí už nikdy neuvidím, a ještě dlouho jsem běžela za tím ošklivým černým autem, které jí odváželo ve skleněné rakvi, jako spící princeznu Sněhurku, o které mi vyprávěla naše posluhovačka, když už mě maminka nemohla učit číst. Volala jsem na řidiče, ať ji pustí pryč. Nyní mě mrzí, že jsem se s maminkou nerozloučila.
Až teď si uvědomuji, že na mě průvodčí mluví a vytrhává mě z plačtivých myšlenek, které se perou o mou pozornost. Uvědomuji si také, že šatečky mám už docela promáčené od slz a ta zprvu docela nepříjemná dáma mi nyní podává kapesník. "Děkuji mnohokrát" říkám spíše ke kapesníku a docela hlasitě se do něj vysmrkám, nikomu zde přítomnému to zřejmě nevadí. "Nemáš vůbec zač děkovat", řekne tónem, který k otrávenosti a nepříjemnosti má mnohem dál než předtím a usměje se na mě i na tatínka. Konečně zase vidím někoho, kdo se usmívá opravdu upřímně. K mému podivení se ani neptá, co se stalo, což se mi také velmi zamlouvá, jelikož to nemíním vysvětlovat. Nejde ani tak o to co se stalo, ale o to, co se děje a co se ještě stane, jestli se mé slzy v diamanty skutečně nepromění. "Je moc milé, že jste Klárce půjčila váš kapesník." Říká tatínek s určitou autoritou znějící v jeho hlase. "Je to samozřejmé pane...?" řekne průvodčí a na okamžik se odmlčí. "Petr... jmenuji se Petr Fuks." Tentokrát se usměje i tatínek, docela mile. Grimasa jeho obličeje už dávno nepřipomíná rozplizlý špenát.
"Navíc... Pane Fuksi, jsem Klárce-"poví dáma a podívá se na mě "-ten kapesníček nepůjčila, ale dala." A spolu s dokončením věty mě pohladí po vláskách. Jak ji tak pozoruji, přechází mne smutek. Její hlas mi někoho strašně moc připomíná, snad někoho, koho jsem měla ráda. Koho a proč se už ale nemám dozvědět, jelikož zaslechnu tu nejhorší věc na celém světe. Takového toho pána, obvykle s mohutným hlasem, který hlásí, že jsme se právě dostavili do Brna... že jsme se právě dostavili na konec dnešní cesty, posledního pátečního vlaku, čas příjezdu... 19 hodin. Další údaje už neslyším, protože se tatínek chystá k odchodu. Bere si svůj klobouk, kabát, zavazadla podává i mě mou čepičku a chce se rozloučit. "Na viděnou...?" A i on nechává prostor pro jméno mé dárkyně kapesníků." "Eliška Kotalíková". Tentokrát jí ale úsměv začíná plihnout, podobně jako bábovka brzy vyndaná z trouby, nejspíš nejsem sama, kdo nenávidí loučení. "Tak tedy neviděnou slečno Eliško." Dokončuje větu a pomůže mi vstát.
