Tili Tili Bom-creepypasta

«Nejnovější články | Emo bloček

Vytvořit blog | Nápověda

Dneska tady mám jednu creepypastu,tak ať se vám líbí.K Tili Tili Bom snad nemusím nic říkat,známe to asi všichni no ne?

Psal se rok 1620.

Bylo mi asi pět, když mě nechali hlídat mou prababičkou Grethen. Byla z Anglie a Rusky uměla jen pár frází, ale to bylo fuk. Neměla jsem ji moc rád. Byla divná.
A když říkám divná, myslím tím vážně hodně divná. Většinu času jen seděla u sebe v pokoji a koukala z okna ven. A taky každý večer chodila okolo domu, aby se ujistila, že jsou všechna okna a dveře zamknutá. A jelikož měla potíže se zrakem, většinou někoho brala s sebou, aby si byla na stoprocentně jistá.
Byla neustále paranoidní a kdykoliv slyšela v noci nějaký divný zvuk, i když to byl třeba jen náš kocor, hned začala žvatlat pomatená slova v Angličtině.
Mamka jí uklidňovala, ale moc dobře věděla, že jejím Ruským útěchám nerozumí. Jediný, kdo v téhle rodině kromě prababičky uměl Anglicky, byla babička. A ta už byla po smrti.Moc si dala záležet na tom, když jsme u ní přespávali, abychom šli do postele včas. Nikdo neví proč to tak bylo, ale vždycky byla naprosto hysterická, když jí nebylo vyhoveno.
Jednoho večera rodiče chtěli jít ven do společnosti a nezbyl na hlídání nikdo jiný, než právě prababička Grethen.
Nechtěla jsem jí nějakým způsobem zasahovat do jejího „programu“ a dělala jsem to, co normální pětileté děti dělají. Kreslila jsem si, koukala na Toma a Jerryho a dala si před spaním teplé kakao.
Pak přišel čas jít do postele. Venku už byla černočerná tma a já jen tiše naslouchala meluzíně, co si zpívala v komíně smutnou píseň. Ale mimo ní jsem slyšela i kroky.
Šouravé, ale těžkopádné kroky na naší rozvrzané dubové podlaze. Grethen zase chodila po domě a zamykala dveře.Po chvilce se mé dveře otevřely a vstoupila do mého pokoje. Její propadlé tváře působily ustaraně a vyděšeně.
Vypadala, jakoby mi chtěla něco říct. Určitě mi toho chtěla říct opravdu mnoho, ale svou chabou Ruskou slovní zásobou mi řekla jen pár slov.
,, Они прилечь и слушать"-Ty lehnout a poslouchat.
Poslušně jsem si lehla do peřin a až po nos jsem se přikryl peřinou. V místnosti bylo neobvyklé chladno a Grethen působila mnohem víc zneklidněná, než normálně. Posadila se vedle mé postele do semišového křesla a jednu zkřehlou ruku mi položila na peřinu. Úplně jsem ztuhnula, když jsem ji ucítila, bylo to jako mít na sobě kus mrtvoly.K ní neměla prababička ani moc daleko, ale to jsem si nechala pro sebe.
Nevěděla jsem, co bych od ní měla poslouchat, ale očividně to vypadalo důležitě. Když ale otevřela pusu, všechna důležitost se náhle vytratila.
,, Tili Tili bom,
Zakroy glaza skoree,
kto-to hodit za oknom I stuchitsya v dveri.Tili Tili bom,
krichit nochnaya ptitsa,
on ezhe probralsya v dom k tem,
komu ne spitsya.On idet,
On uzhe
Blisko.

Tili Tili bom,
Ty slyishish, kto-to ryadom?
pritailsya za uglom I pronzaet vzglyadom.

Tili Tili bom,
vse skroet noch nemaya,
za toboy kradetsya on I vot-vot poymaet.

On idet
On uzhe
Blisko“
Ona mi… zazpívala ruskou ukolébavku? Vždyť Rusky neumí! Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale nechtěla jsem jí rušit. Vypadala děsivě. I její hlas se jakoby změnil.
Zírala upřeně ven z okna mého pokoje a odříkávala básničku svým nedobrým Ruským přízvukem jako nějakou zázračnou mantru.
Když skončila, ozvěna jejího děsivého hlasu se mi ještě dlouho ozývala v hlavě. Měla jsem pocit, jakoby do mě přes tu píseň něco vložila, ale nemohla jsem určit co.
,, Ty nechodit pryč.“
A odešla.Zkoušela jsem zavřít oči a usnout, ale ten její hlas…
ten její zatracený hlas nechtěl zmlknout.
A tak jsem se jen převalovala v posteli a hrál se stíny.
Dokud jsem neuslyšela ten zvuk.
Něco se plížilo okolo domu.
Rychle jsem sebou trhnula a schovala se pod peřinu. Horkým dehcem jsem si zahřívala zkřehlé ruce, které se klepaly strachem. Ten zvuk… bylo to, jakoby někdo přejel drápy po zdi.
Jakoby někdo zaťukal na dveře.
Jakoby se ty dveře otevřely.
…
Tlumený náraz. Bolestné zavytí. Pak ticho.
…
Ráno rodiče našli prababičku poklidně spící na gauči, zatímco u nás v kuchyni vedle vstupních dveří ležel mrtvý kocour. Byl rozsápaný, bez srsti a bez jakéhokoliv masa. Zbyla z něj jen kostra.
Nebylo normální, když vnouče spí u sebe v pokoji, polomrtvé strachy z ruské ukolébavky, zatímco jeho prababička sedí v křesle poté, co vykuchala vašeho oblíbeného chlupatého kamaráda.
Marně se snažila vysvětlovat, že to ona nebyla. Pořád říkala něco o obětním beránkovi a podobných blbostech.
Rodiče to brali jako impulz k tomu, aby ji poslali do blázince.
Ve které nakonec i umřela.
Nebyl to hezký konec, ale umřít v rodině, kde ji nenáviděli, nebo v blázinci, kde se alespoň ztratíte mezi ostatními narušenými lidmi?
Teď, když už mi dávno není pět a prababička je pár metrů pod zemí, jsem na to začala zapomínat.Ale jednoho večera jsem tu její děsivou básničku našla.
Mé dětství se mi rozpadlo před očima.
Tili tili bom,
teď zavři svoje oči,
Někdo obchází náš dům,
už klepe na dveře.
Tili tili bom,
ptáci noci zpívají,
Už je uvnitř domu,
aby viděl ty, co nespí.
Přichází, už je skoro tu,
blízko…
Tili tili bom,
už ho slyšíš?
Číhá támhle v rohu,
upřeně na tebe zírá.
Tili tili bom,
temná noc vše skrývá,
za tebou se plíží,už tě skoro má.
Přichází, už je skoro tu,