HryProDivky.cz
Rozepsaná kniha - 1. díl
Ahoj, vítej v ღCreative bloguღ !
Mám pro vás první díl mého nového příběhu Rozepsaná kniha! Doufám, že se vám bude líbit. :)
______________________________________________________________________________
Ležím na posteli a čtu si knížku. V tom mi zazvoní mobil. Jak já miluju moje vyzvánění! Konečně se vzpamatuji a zvednu to.
„ Mauro! Proč tu ještě nejsi? “ Aha, to je Kamila, pro přátele Kam. Má nejlepší kámoška.
„ Kde bych měla být? “ Řeknu trochu vyděšeně, a pak mi to dojde!
„ No přece v knihovně! Už máš skoro půl hodiny zpoždění! “ Její hlas náhle zklidní. „ Promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Však ty víš, že je to pro mě strašně důležitý “
„ Jo, to vím. Neboj, za chvíli tam jsem.“
Než jsem to dořekla, hodila jsem na sebe mikinu a obula se. Rozloučily jsme se a Kam to típla. „ Ahoj, jdu s Kam do knihovny! “ Vykřiknu mezi dveřmi na rodiče. „ Jasně zlato, ale dávej na sebe pozor! “ Vykřikne taťka, mamka ještě dodá, že když tam dojdu, ať zavolám. Zamknu a za minutku už jsem na místě.
Hned co vejdu do knihovny, vidím, jak se Kam sklání nad tlustou knihou s tmavě zelenou obálkou. Sednu si k ní. „ Takže, co pro mě máš? “ řeknu.
Já a Kam jsme obě věčně začtené nebo až do večera venku. Známe se už od školky. Vždycky si půjčujeme knížky a dáváme si doporučení. Někdo by řekl, že jsme divné, ale to není vůbec pravda! Víte, kolik zábavy a emocí zažijete při čtení? Až se vám z toho zamotá hlava. Ale nemyslete si, že jen v jednom kuse čteme. Jsme jako normální třináctileté holky. Tak trochu střelené a rády se bavíme.
Z mých myšlenek mě probudí Kamilin hlas. „ Koukni “ Řekne a přisune ke mne tu knížku s zajímavou obálkou. Přejedu přes ni dlaní. Leskne se na ní zlatavý znak, připomínající lilii. Nemá název. Nebo aspoň není nikde napsaný. Otevřu ji a prohlédnu si pár stránek. U poloviny se zaseknu. „ Vždyť není dopsaná! Kdes ji sehnala? “ Podivím se. Kam se jen záhadně zatváří. Ušklíbnu se a knihu položím na stůl. „ Je zajímavá “ Usměju se. Najednou ale uslyším zvonění mobilu. Tentokrát to není ten můj. Kam šáhne do kapsy a v rychlosti vytáhne mobil. „ Omluv mě “ špitne a odběhne na druhý konec knihovny. Trochu se podivím.
Asi za deset minut se Kam vrátila. Usmívala se, ale vypadala nervozně
,, Děje se něco? " optala jsem se. ,, Nic, nic, " usmála se. její úsměv je nádherný. Pak ale nasadila zase ustaraný obličej. ,, Promiň, už musím pryč. Na, tu knížku si vem. " Podala mi tu zvláštní knihu, zamávala a odešla z knihovny. Trochu mi to přišlo zvláštní, ale co. Třeba jí volali jen rodiče. Ale proč by šla odemně tak daleko? Nech ji žít, řekl hlásek ve mě. Uznala jsem, že bych to už měla nechat být a knihu jsem si dala do tašky. Zapla jsem si mikinu a odešla.
Už se trochu začalo stmívat. Pod mýma nohama křupalo listí. Šla jsem lesem směrem domů. Náhle jsem si všimla, že něco v tašce začalo poblikávat. Koukla jsem se do ní. Prvně jsme si myslela, že je to můj mobil. Ale když jsem z tašky vytáhla knížku a odložila ji, abych ho mohla vylovit, lekla jsem se. Kniha v mých rukou začala zářit. Z leknutí jsem ji upustila do listí. ,,Promiň. " Špitla jsem ke knížce. No a co, že je to "jen" kniha, takhle se k ní chovat nemohu! Zedla jsem knihu a dala ji zpět do tašky. Už jsem nad tím radši nepřemýšlela. Potom jsem si všimla, že když jsem odešla z lesa, kniha už byla zase "normální". Pokrčila jsem nad tím rameny a nechala to plavat. Ikdyž v hloubi duše jsem pořád přemýšlela, proč musela Kam tak náhle odejít a proč kniha začala slabě zářit, když jsem se ocitla uprostřed lesa.
