Nejdojemnější chvíle mého života chapter 2♥

«Nejnovější články | Blog šíleného jednorožce♥

Vytvořit blog | Nápověda

Ahoooj!!!

Vzpomíná si tu někdo na článek Nejdojemnější chvíle mého života♥ ?

Můj osobně asi nejoblíbenější článek na celičkém blogu. Psala jsem ho přímo od srdíčka po nejúžasnějším týdnu mého života na koňském táboře na Hořicích. SAMOZŘEJMĚ jsem nevynechala ani letošní ročník tábora, který se upřímně vyvíjel úplně stejně úžasně jako ten loňský no a.................zbytek si prostě přečti.

16.7.2018

Ležím v posteli napnutá natěšením. PŘESNĚ JEDEN TÝDEN A JEDU ZNOVU NA HOŘICE! Na tábor, na který se těším celičký rok. Najednou mi zabrní mobil. Štěpán píše. Dělala jsem co jsem jen mohla, abych nezaječela přes celý dům. Ale jeho zpráva mě donutila málem zaječet v opačném směru: ,,Dnes začal tábor, kde jsi?"

Tep se mi zrychlil jako nikdy předtím. Rychlostí světla jsem vystartovala do obyváku, kde stejně vyděšená máma následně telefonovala Andree. A tak si Vendy ve 23:56 začíná balit kufr na tábor, na kterém měla být v 16:00.

17.7.2018

Díky bohu druhý den v osm jsem na místě a poznávám známé tváře svých přátel z minulých ročníků. Jsem šťastná. Skončila jsem sice v jednom teepee se svojí sestrou, za což jsem se modlila, aby se nestalo, ale hvězdy to tak chtěly a já byla na nebesa ráda, že vůbec můžu rozbalit spacák na tu ultra tvrdou rádoby "postel" a pozorovat koně cválající kolem nás.

Odpoledne téhož dne jsme ovšem se Štěpou nezačali úplně nejlépe, to samé s koňmi. Bylo to všechno takový křečovitý, zbrklý, nikdo jsme neměli čas si něco uvědomit. Večer v posteli jsem si vyčítala, že jsem od dnešního dne očekávala příliš a že mě to zklamalo, ale nepřestávala jsem doufat, že se to všechno ještě spraví.♥ naděje vždycky umírá poslední!

poznámka 1.: Jednou večer jsem se TAK nemotorně převalovala. že jsem spadla na zem a svalila na sebe i celou postel. Nejvtipnější na tom je, že spolubydlící z teepee Stáňa sklouzla z postele asi 5 sekund přede mnou xD

17.7.-20.7.2018

Druhý den jsem se probudila s obrovskou nadějí, no vyplatilo se to. Den MNOHOKRÁT předčil moje očekávání a já byla opravdu happy. A když říkám OPRAVDU, myslím tím OPRAVDU. Začala bych hned u koní, kde jsme jeli na příjemnou vyjížďku do lesa, kde to tak bezmezně miluju, protože je to tam tak dechberoucí a krásné, oproti lesům v mém blízkém okolí. Ale řekněme si to popravdě, už když jsem čistila Šedisko (Štěpánův kůň) byla jsem Šťastná s velkým Š. Dokonce po příjezdu z vyjížďky jsme lonžovali-s lonžkou i bez-v kruhovce. Sledovat každý sebemenší ladný pohyb těch vznešených zvířat bylo jako vznášet se s němi ve cvalu v oblacích.

A po obědě? V nejezdeckém programu se Štěpánem? Lidi, to vám bylo TAK skvělý! Šli jsme na hřiště, ano, na to hřiště, kde jsme si kutáleli s míčkem, kde mě motal na houpačce a kde jsem mu kradla boty a kšiltovku, a šli jsme hrát volejbal. Respektive jen já, on a Martin. No a protože oproti Štěpánovi jsme všichni lamy, hrál sám proti nám a VŽDYCKY vyhrál a to jsem se snažila! (to se u mě ve sportu moc často nestává) doběhla jsem klidně na druhou půlku hřiště a /skoro/ vždycky ten balón chytila. Bylo to fajn. Doslova skvělé vidět ho usmívat se, slyšet jeho smích a navazovat s ním nekonečné konverzace a oční kontakty. No potom, protože jsme všichni tři byli kompletně od písku a už se mělo jít na večeři, snažili jsme se nějalám způsobem vysypat ze sebe písek. A co on neudělal. Sundal. Si. Tričko. AAAAAAAAAAARGHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH

VÍTE KOLIK PRÁCE MI DALO NEROZPUSTIT SE TAM?! HODNĚ!!

Taky při cestě z toho hřiště se mi do oka dostal jeden moment, který nikdy nechci zapomenout. Stála jsem na cestě a pozorovala NEJKRÁSNĚJŠÍ západ slunce, který jsem kdy viděla. Nedá se to pořádně popsat. Bylo to, jako když vyliješ na papír růžovo-fialovo-modrou vodu přímo z anilinek, do toho teče tekutý med a to vše prozáří slunce za kopečky cukrové vaty. A do toho všeho mi ještě vběhnul Štěpán. Najednou můj mozek udělal cvak a vyfotil to. Ještě kdyby mi tak z pusy vylezl polaroid a byla bych spoko.♥

Zbytek tábora byl prostě snovej, jak jízda na koni, tak nejezdecký program, tak jídlo, tak všechno (až na ten ustavičný déšť) Co se koní týče, jakožto nejstarší a hlavně nejzkušenější jezdci jsme ve skupině dostávali já, Martin a Veru individuální program, čítající cvalové vyjížďky, lonžování bez lonžky, in-hand trail, normální trail, pokročilejší jízdárenské cviky, odchytávání "divokých" koní (v praxi že se nám koně rozehnaly klusem-cvalem po kruhovce a my jsme je měli pochytat, přednášky o westernových disciplinách no a jednou jsme si vyprosili i rozcvičku v sedle. To sice dělají jen malé děti ale popravdě já měla rozcvičku naposledy v 7 a už mi to sakra chybělo, tak jsme si ji vynutili xd.

Celý tábor jsem si neskutečně užila, celá parta lidí jsme se stmelili do jednoho úžasného kolektivu, v odpoledním klidu jsme běhali po lese, vymýšleli vlastní řeč, mlátili se klacky a lezli po stromech. K tomu se pojí jedna historka- Když jsme já, Martin a Zuza seděli na spadlém kmeni stromu, asi dva a půl metrů nad zemí, s holemi v ruce, chtěla jsem opatrně sklouznout dolů. Ale znáte mě. Místo toho jsem si nemotorně zasekla nohu v jedné z vyčnívajících větví, otočila si kotníkem o 180°, praštila vlou holí Martina, který ale mrštně dopadl v pořádku do podřepu na obě nohy a následně spadla hlavou a rameny napřed na další kmen z té chabé výšky. I přesto mi pád způsobil naražený kotník a tři obrovské modřiny na obou ramenech, ale to bych nebyla já, abych se kvůli tomu rozeřvala nebo nedej bože snad nedojezdila tábor.

Taky stezka odvahy byl pěkný oříšek. Ne a tak, že by to bylo děsivý. Šla jsem sama a jako první, strachu z téhle stezky už jsem se dávno zbavila. Co bylo horší byla malá Emilka, šestiletej kidost, kterej měl se mnou a Martinem jít jako poslední. Jistěže nepustíte do lesa v noci malinké šestileté dítě samotné. Ona byla ale docela hardcore. Po dvou krocích, a to nekecám, se otočila a utíkala zpět. jediná možnost jak ji tam dostat bylo nést ji jako nevěstu. Chytla se mě kolem krku a hlavu zabořila do ramen a ZA BOHA se nechtěla pustit. Zhruba po 300 metrech (já vím, nic to není ale zkuste si to někdy) mě z ní začaly pekelně bolet ruce, snažili jsme se ji teda přendat na Martina, ale ono se mě to prostě NEPUSTILO! Tak jsme takhle šli dalších 200 metrů ale to už moje ruce potom fakt nedávaly, no a protože na Martina nechtěla, přelezla si z rukou na záda, aniž by se dotkla země, a takhle se nechala nést až na konec stezky. Za celých těch 900 metrů se to dítě nedotklo nohou země. fu.

Už teď mi všichni ti úžasní lidi chybí, hrozně moc.

Fotka už fuu stará, to byla Meggie (uprostřed) ještě roček.....čas letí :(

poznámka 2.: Štěpánův kůň se jmenuje Sheyla od jejího celého jmńa ( She likes diamonds) ale kvůli jejímu sivému zbarvení (je vybělující bělouš-zatím je šedá) jí lidi říkají Šedá, Šedisko atd at.

poznámka 3.: Já jí začala říkat pršič. Proč? Jedna westernová disciplina se jmenuje raining- v překladu pršení. No a když Štěpán řekl, že Sheyla je RAINER- kůň, který jezdí raining-hned jsem si to přeložila na Pršič. Huh? Chapenzi? xd

21.7.2018

Je to tady. Poslední den. Moje slzné kanálky jsou podrážděné až hanba a já ne a ne se udržet. V dopoledním jezdeckém programu jsme jeli já, Martin a Veru na celodopolední vyjížďku. Krok, klus, cval. Hned po vjezdu do lesa mi ukáplo pár slz, ale nebylo to nic strašného. Naopak odpoledne. To vám byl masakr. Šli jsme se fotit a už jen to ve mně vyvolávalo jakýsi pocit, že to bude moje poslední vzpomínka na tenhle týden. No, vyfotila jsem se-cajk. A Pak najednou jsem si sedla za vedoucí, kteří fotili a když jsem tam tak viděla tu šedou stát se Štěpánem, po tvářích se mi automaticky spustily slzy. Zrudla jsem, brečela jako nikdy předtím, ale usmívala se. Ano. Měla jsem úsměv od ucha k uch ze dvou prostých důvodů: nechtěla jsem to ostatním dětem kazit A nechtěla jsem to kazit ani sobě! přece jen z malé části to byly slzy štěstí, jak moc jsem tu byla ráda a jak moc jsem si to tu užila. Slzy se ale nezastavovaly, s úsměvem mě pár slovy utěšila Vendy, Míša-vedoucí, i spoustu mých kamarádů-Zuza, Annie, Verča a Martin. Z lesa, kde se fotili jednotlivci, jsme přešli na jízdárnu, kde jsme se fotili všichni pohromadě. Během cesty jsem se musela nějakým způsobem uklidnit a umýt si obličej, abych na společné fotce nebyla ubrečená. Tu společnou fotku ještě nemám, ale už teď vidím, že bude, respektive budou-bylo jich víc, moje oblíbené. Na jedné z nich totiž sedím na Šedé a na té další vedle ní stojím, zatímco na ní sedí Štěpán.

Do večera jsem se a bit uklidnila, povídali jsme si s Vendy o kravinách, jako piercingích, tetování, jménech a stuff...Samozřejmě na táborák, který měl přijít následovně jsem se těšila úplně nejvíc, vzhledem ke zkušenostem z minulého roku♥ No bohužel sotva jsme táborák zapálili, spustila se přeháňka ale že to byl masakr. Stačilo na SEKUNDY vystrčit hlavu z teepee a měli jste vlasy skrz naskrz promočené. Dokonce i do teepee pršelo, s prominutím, jak sviňa-to se jinak vyjádřit nedá- ale Vendy genius samozřejmě vymyslela dokonalý plán roztáhnout po teepee provázek a na ně naskládat igelity a pláštěnky. Povedlo se a nám jako jediným nezmohly spacáky atd. No, přišel to omrknout Štěpa a tak se mu to zalíbilo, že tam zůstal asi 10 minut. Nejvtipnější bylo, že igelity byly jen nad prostředkem teepee a postelemi, tudíž mezi nimy byly díry. No a taky to bylo docela nízko nad zemí, zhruba metr a půl, takže jste museli chodit v mírném předhklonu. Noa a když se Štěpán narovnal a prostrčil hlavu jednou z těch děr a já udělala to samé, viděli jsme vlastně jen hlavu mezi kopou igelitů. A řeknu vám, bylo to hrozně komický xdd

Přeháňka byla za chvilku pryč, ale jelikož nám zmoklo dřevo na táborák, šli jsme vyhlašovat ceny a ukončovat tábor nahoru do restaurace. Snažila jsem se držet a po tvářích se mi při jedení špekáčku rolovalo jen pár malinkých slziček. Když mě ale malé holky,které mě mely rády začaly objímat, a později i kamarídky z mojí starší skupiny, neudržela jsem se a rozeřvala se jak největší hysterka. Když se nám rozdávaly "odznaky čestného táboristy" které předával právě Štěpán, měl k mému projevu proslov, že dostávám odznak za nejprocítěnější projev atd atd. Pak došlo i na velké hromadné obětí a do tábora jsme z restaurace šli všichni ruku v ruce. No a v táboře přišel ten moment.

Venku šero, všichni ve stanech. Jen Vendy vylezla ze stanu. A koho tam nevidím. Čelem ke mně stál Štěpán. A já už to prostě nevydržela. Rozběhla jsem se k němu a plnou silou ho objala. Jistěže mě objal zpět se slovy ,, Zdar Vendyy." no já mu v tu chvíli trochu nerozuměla a tak jsem se zeptala: ,, Zdar Vendy nebo Star Vendy?" ,, Star Vendy." ,, Jakože jsem hvězda?" ,, Jasně ty seš taková moje hvězda."

Pak bylo chvilku ticho a my jen stáli v objetí a Štěpa mi hladil záda. Samozřejmě jsem celou dobu hystericky brečela JEMU NA RAMENO. Bylo to hrozně uklidňující a já se se svou hlavou na jeho rameně cítila v bezpečí. ,, Promiň, budeš mít mokrý tričko." zafňukala jsem mu do trika. ,, To nějak přežiju." a pohladil mě znovu po zádech. Zamilovala jsem se do toho pocitu, proto jsem si to druhý den ráno zopakovala. Došlo samozřejmě ještě na několik objetí ale žádné nepředčilo tenhle moment. DĚKUJU.