VZDUCH

VZDUCH

Tak. A jsem zase v kruhu ohně. Přemýšlej. Jsem vězněná pánem ohně, který má jistý důvod mě nenávidět, ale já nevím proč. Ta žena na mě také moc milá nebyla, ale to tu snad není nikdo jiný? Musím si teda poradit nějak sama. Natáhnu ruce proti ohni a představuji si jak mizí, při tom mě napadá zaklínadlo:

,,Oheň, kouř a žár,

rozestupte se v dál,

splňte mi mé přání,

já jsem Vaše paní."

Natáhnout ruce, zavřít oči pronést formuli a představit si rozestoupení plamenů.

Povedlo se? Otevírám oči. Nic . Zkouším to samé ještě jednou, ale tentokrát přidám na konec šeptem prosbičku: ,,Prosím, si má jediná naděje, jestli mi nepomůžeš ty, tak už nikdo."

Nechci otevřít oči, ale musím. A už to vidím. Oheň je pryč. Ale naproti mě stojí kluk. Nádherný kluk. Je ale zvláštní. kolem něho je oheň a jeho oči jsou...Šedé jako kouř. Má černé vlasy a na sobě černé kalhoty a košili. Je hezký a hodně tajemný, temný...nevím co k tomu mám říci. udělá jeden krok ke mně a podává mi ruku. Jako v transu ji příjmu a vstávám. Přitáhne si mě k sobě a šeptem mi napovídá: ,,Máš pár minut než nechám vrátit oheň do tvého vězení. Musíš se dostat pryč, ale hned! Pán už o tobě ví . Sbohem krásko!"

Nechce se mi od něho, ale vím, že se asi nejspíš uvidíme. Naposledy se na něj podívám a běžím...Nevím kam, ale prostě utíkám. Od tohohle zlého místa...Jsem šťastná, že mi někdo pomohl a tak téměř radostí vyskočím. Ale něco je špatně. já nepadám na zem. Já jsem zůstala ve vzduch. Nejsem moc vysoko ale s hrůzou se otáčím na místo, kde před chvílí stál onen záhadný kluk, ale tam už je opět ohnivý kruh, jehož plameny sálají mnohem výš než před tím. Zastaví se mi srdce leknutím. Ze schodiště schází pán Ohně.

Jediné co mě v tu chvíli napadne je běžet. Prostě co nejrychleji utíkat. Vím, že neběžím po zemi. Pod sebou vnímám naprostý zmatek a řev pána ohně . Běžím, utíkám, běžím, utíkám, až samým vyřízením padám. A padám se shora dolů. A sakra. Těsně nad zemí mě chytí něčí ruce. Bojím se tak, že se neodvážím na zachránce podívat hned a tak se rozhlížím po okolí. Jsem u vody. Ne. Já jsem nad vodou. Ech? A kde je břeh? Ne. Nevidím ho. Ale to potom znamená, že jsem nad mořem. Ne. Oceánem. S hrůzou se dívám na někoho, kdo mě po celou dobu držel v rukách. Je to nádherný kluk. Ach ne...už zase...Je celý v modrém. Oči má akvamarínové. Ty nejhezčí, co jsem kdy viděla. A ...on se na mne usmívá! Úsměv mi oplatí a zeptá se :,,Chceš se podívat do věčných hlubin mého království?" A můj úsměv ztvrdne. Ne. Já nechci. Tak mu to řekni!!! Ale je pozdě. Opět padám. Tentokrát však vím kam. Do vody. Do věčných hlubin.