znáš creepypastu?

7.creepypasta Veronica 1.díl

Začalo se stmívat. Ulice osvětlovaly matná světla lamp. Šla jsem zrovna z výtvarného kroužku. V ruce jsem měla mobil a zrovna jsem psala zprávu kamarádce. Nestíhala jsem autobus atak jsem si cestu ukrátila přes městský park. Cupitala jsem tmou. Bylo už poměrně chladno a tak jsem si k sobě přitáhla mikinu. Tma mě znepokojovala čím dál víc.
Šramot. Šel od jednoho zapadlého křovíčka v rohu parku.
Vydala jsem se směrem k němu.
,, Ty děvko!" uslyšela jsem naštvaný mužský hlas.
Byla jsem vystrašená ale zvědavost mě vedla dál.
,, Já si myslel, že jsme se souzeni!"
Zvláštní zvuk.
Tlumený náraz.
,, Já… Já to tak nechtěla…" kňoural ženský hlas.
Skoro jsem nedýchala. Snažila jsem se nevydat ani hlásku.
Schovala jsem se do křoví, abych se podívala, o co tam jde. Viděla jsem vysokého muže v šedé mikině, jak se sklání nad ženskou postavou. Neviděl jsem mu do obličeje, ale věděla jsem, že má v ruce nůž. Žena měla černé vlasy. Ve tmě jí nebylo vidět pořádně do obličeje, a tak se mi zdálo, že má černé oči.
Její výraz byl plný strachu a bolesti.
,, A co jsi chtěla?! Pořád si stěžuješ : ,, Jsi tak neohleduplný! Jsi takový bezcitný…" Já jsem pro tebe chtěl to nejlepší. Změnila si se. Odešla. Zasloužíš si trest…" Muž se sehnul k ženě.
Bránila se, ale bylo to marné.
Muž jí nemilosrdně vrazil nůž do krku.
Nestačila ani vykřiknout. Z jejího hrdla se ozvalo slabé zachraptění. Z rány začala vytékat krev.
Vypadala jako černý horký sirup. Tělo jí ochablo a svalila se na zem.
Muž jí vytáhl nůž z krku a otřel ho do kapesníku.
Na rukou měl kožené rukavice. Seděla jsem v křoví, necelých šest metrů od té zrůdnosti. Držela jsem si ruku před pusou. Byla jsem v šoku. Muž si nevšimnul malého zašramocení, které jsem nedopatřením udělala. Vzal ženino tělo na ramena a odnesl ho k vozu vedle cesty. Odjel pryč. Začala jsem zrychleně dýchat. Mé srdce bilo jako splašené. Ve strachu jsem seděla ve křoví ještě pět minut. Dívala jsem se upřeně před sebe.
Bylo mi deset let.
A viděla jsem příliš moc. 

Seděla jsem na posteli a zkoušela jsem si urovnat myšlenky. Během posledních pár dnů jsem si něco uvědomila. Lidé mě využívají. Zpovídají se mi, ale nikdy se mě nikdo nezeptal, jestli i já nemám problém. Byl to sžírající pocit. Je to jakoby jste jim sloužili jenom jako zpovědnice a řešitel problémů.
,, Egoistická hovada." Opakovala jsem si pořád dokola.
Byla jsem vždycky hodný člověk. Dodával jsem lidem pocit, že jsou jedineční. Že jsou něco víc. Snažila jsem se najít jejich vnitřní krásu. A oni? Nic.

Vstala jsem z postele. Poslední dny mě bolela příšerně hlava. A hlavně žaludek. Nazvala jsem to věčný hlad. I když se najím, bolest nepovoluje. Žaludek se svírá a svírá… Jakoby chtěl něco jiného. Odmítal lidské jídlo. Zavrávorala jsem a před očima se mi udělalo temno. To se mi stává pořád. Před očima se mi objevila šedá mlha a já se popadla za spánky. Ta bolest byla šílená. Ale hrdě jsem ji snášela. Nechtěla jsem o tom říkat rodičům. Měli by kecy, že si vymýšlím. Ale já si nikdy nevymýšlím. Není důvod. Vlastně si někdy mezi dospělýma připadám jako mezi opicema. Nikdy nemají vlastní názor, nemají úniky do fantazie a nechápou můj na můj věk poměrně vyspělý postoj k životu.
Byla jsem v trochu jiné realitě než všichni tady.
Viděla jsem trochu jiné věci lidi tady.
Viděla jsem lidskou auru. A nejenom to.
Aura vypovídá o vlastnostech člověka. Ale já vidím kromě aury ještě něco jiného…
Duševní krásu. Něco, co spousta lidem chybí. A tak jim říkám o jejich jedinečnosti. Říkám jim, na co se hodí a skládám jim komplimenty. Bohužel tím jenom maskuju to, co jsem viděla.
Shnilý vnitřek v krásné masce. Vnitřní zlo.
A vidím ještě něco jiného.
Veronicu.
Nikdo mi nevěří, že jsem schizofrenik, všichni si myslí, že to říkám abych byla ,, zajímavá".
Ale nikdo si nemyslí, že prožívám muka. Skutečný očistec sebekontroly, který podstupuju každý den. Jenom když jsem osamotě, mohu dovolit Veronice převzít kontrolu nad mou myslí.
Říká mi, že jsme dvě podoby jedné osoby. Já se v té své lidské podobě trápím, že nedělám to, co tak strašně chci.
Chci se pomstít. Lidem co do mě cpou zlo, pomluvy a všechny tyhle věci. Nevíte jaké to je. Lidé pomluví člověka, a další den se s ním baví, jakoby to byla největší životní kamarád. Bylo mi na zvracení. Tohle je obyčejná přetvářka. Nevěděla jsem kam se mám přidat. Všichni se tvářili jako největší kámoši, ale mezi nima zuřila tichá válka. A já byla v jejím středu. Chtěla jsem, aby se všichni usmířili. Vždycky jsem chtěla pro lidi to nejlepší. A to mě zničilo.
Šla jsem se najíst. Nacpala jsem do sebe bábovku a zapila jsem to mlékem. Můj žaludek nespokojeně zamručel. Pohladila jsem si břicho. Poslední dny hubnu raketovou rychlostí. Prakticky necvičím, ale stejně jsem za tři dny shodila dvě kila. Děsí mě to.
Cesta do školy trvá zhruba deset minut. Moc jsem nepospíchala.
,, Na co myslíš?" ozvalo se vedle mě. Mým tělem projela ledová šipka. To se mi stane vždycky, když je v mé blízkosti Veronica.
,, Myslím na to, že mě lidé sprostě využili…" řekla jsem jí a pořádně jsem si jí prohlédla.
Ona byla strašně moc krásná. Pravou půlku hlavy měla černou a levou bílou. Vlasy jí splývaly po zádech jako černobílý vodopád. Na porcelánově bílém obličeji neměla jedinou chybu. Jizvu, pihu…Nic. Byla o trochu vyšší než já. Měla černobílé tílko a černé kalhoty pod kolena. Usmála se na mě. Její rty jsou černé. Nikdy nevypadala jinak, ale vždycky mě překvapila svou děsivou krásou. 

,, Ach ano… Měla by jsi s tím něco udělat…" prohlásila a pohodila vlasama. Škoda, že jí vidím jenom já.
,, Nevím co… Nejvíc mě děsí ta skutečnost, že právě nejbližší kamarádky ze mě udělaly tohle…" ukázala jsem na sebe. Můj zvrhlý způsob myšlení někdy lidi děsil. Přemítání o smrti, o tom jak chutná krev a jak nejsnáž zabít člověka bylo pro mě úplně normální. Ale lidem to přišlo přinejmenším divné. Poté co jsem viděla večer před čtyřmi lety to pro mě bylo úplně normální. Nacpal mi do mysli zvrhlosti, které si ani nedokážete představit. S kombinací s tím, že jsem to v sobě dusila čtyři roky a nikdo mě nevyslechl, vznikla Veronica. Ztělesnění zla co v sobě uchovávám. Všechno to zlo jsem vecpala do ní. Myslela jsme si, že se mi uleví a budu zase přemýšlet normálně.
Nikdy jsem se tolik nemýlila.
Veronica se mnou chodila všude. Našeptávala mi, co bych měla říkat, nakazovala mi věci, co bych měla udělat… A ukazovala mi skutečnou podobu lidí. Monstra. Všude jenom monstra. Chodila jsem daleko od lidí aby nebyli obětí Veroničiných výmyslů, kterými mě krmila…
,, Jsi na lidi příliš hodná. To by se mělo změnit. Měla by ses jim pomstít." Podívala se mi do očí. Její oči byly černé a hluboké. V něch se zobrazilo všechno to zlo, co jsem zažila. Nikdy jsem se jí do očí nemohla dívat příliš dlouho. Musela bych znova vzpomínat. Dívat se jí do očí pro mě bylo mučení. Odtrhla jsem zrak od jejích černočerných očí.
,, Jak bych se jim mohla mstít? Začali by mě tak akorát nenávidět. O šikanu nestojím…" povzdechla jsem si.
Veronica se zamračila.
,, Jsme dvě alter ega. Ty jsi to, co se chová podle toho, jak by mělo. Podle společnosti. Já jsem to, co tě chrání. To co dělá věci, co by se měly dělat. Ty, co jsou spravedlivé." Nadechla se.
,, Podívej se…" ukázala na Hayley. Jednu ze spousty holek, co ze mě udělaly to, co jsem teď…
Najednou se mi rozostřilo vidění. Hayley najednou padla k zemi. Měla rozříznuté břicho. Zavrtěla jsem hlavou. Hayley byla v celku. Veronica si se mnou hraje. Myslím, že tyhle mini-halucinace mě uklidňují. Stane se v nich vždycky to, co bych chtěla udělat. Strašně moc.
,, Někdo by se o to měl postarat doopravdy…" řekla mi a usmála se.
,, Zkus si to promyslet… Máš na to hodinu…" rozplynula se jako mlha.
První hodinu jsme měli dějepis. Jeden z nejnudnější předmětů, co existuje. A k mému neštěstí měla referát moje nejlepší (nebo nejhorší?) kamarádka Emily. Modrooká blondýnka. Odcupitala před tabuli a začala přednášet svůj referát o Jindřichu druhém. Měla jsem na ní hroznou zlost. Každou sekundu co přednášela ten pitomý referát jsem si čím dál víc uvědomovala, jaká je to mrcha. Nejlepší kamarádka mrchou…Výborně. Ani jsem nevnímala, co říká. Jenom jsem se dívala, jak jí jede brada nahoru a dolů. Klížily se mi oči a začala mě znova bolet hlava. Všimla jsem si, že za Emily je nějaká ruka. Držela nůž, kterým Emily vzápětí podřízla hrdlo. Z jejího krku začala vytryskávat krev a ona padla k zemi. Nevím proč, ale začala jsem se usmívat. Najednou jsem zase ucítila ledovou šipku, co projela mým tělem. Nehrbila jsem se jako kočka a zaťala jsem zuby.
,, Už sis to rozmyslela?" ozvalo se.
Za Emily stála Veronica. Zavrtěla jsem hlavou, i když jsem se strašně moc chtěla Emily a ostatním pomstít.
Bohužel Veronica čte mé myšlenky. Moje druhé, které mi vidí až do žaludku. Nebyla jsme ale stoprocentně rozhodnutá. Přece jenom Emily byla moje kamarádka…
,, Celou dobu jsi pomáhala lidem a hledala jsi jejich vnitřní krásu… Copak ji teď někde vidíš? Vidíš snad bílou auru?" ukázala na Emily. Zaměřila jsem se na ní. Její aura bílá nebyla. Byla tmavě šedá.
Opět jsem zavrtěla hlavou.
Veronica zmizela.
Celý den jsem proseděla v lavici. Prakticky jsem nevnímala výklad učitele. Jenom jsem si črtala do notýsku.

,, Ahoj!" sedla si vedle mě Emily při obědě.
,, Jak se máš?" zeptala se a dala si nohu přes nohu.
,, Docela blbě, já…"
,, Jojo… Hele víš jak dneska jdu? Do města s Jasonem! On je tak úžasný! Blablablablabla…." Zkusila jsem nevnímat její kecy. Stejně jako když předčítala referát.
,,…no a Hayley si koupila nový tričko, vypadá v něm jako tlustá kráva a… Jééé ahoj Hayley! Posaď se k nám!" mlela neustále. Cítila jsem, že mi ve spáncích rozčileně koluje krev. Měla jsem toho tak akorát dost. Přetvářka všude přetvářka.
Prudce jsem se zvedla od stolu a odešla jsem. Ani jsem nedojedla jídlo.
,, Kam jdeš?!" zakřičela na mě Emily.
Nestálo mi za to odpovídat jí. Bylo to zbytečné a ona by si na to měla přijít sama…
Seděla jsem doma a dívala jsem se na televizi. Rodiče odešli do hospody a brácha byl u kamaráda. Bylo osm hodin. Najednou mnou projela známá ledová šipka. Stála přede mnou Veronica.
,, Potřebuju ti něco říct…" pravila vážným hlasem.
,, Poslouchám"
,, Tyhle věci tě ničí…" kráčela ke mně pomalu.
,, Když trpíš ty, trpím i já. A bolesti se má člověk zbavovat." Klekla si přede mě.
,, Člověk se má mstít… A když to neuděláš ty, udělám to já…" Její slova mě děsila.
Vzala můj obličej před ten svůj.
Začala se mi dívat do očí.
Ucítila jsem duševní bolest.
Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem zešílet. Ona ale chtěla něco jiného. Násilím mi držela oční víčka nahoře.
Ona měla příšernou sílu. To si nedokážete ani představit.
Dívala jsem se jí do očí.
Plula jsem Vesmírem bolesti. Nesnesitelné bolesti.
Cítila jsem, jak mi těžkne hlava. Cítila jsem tlukot svého srdce.
Cítila jsem každou myšlenku.
Každá vzpomínka byla jako vpich nože do mé mysli.
Začala jsem nelidsky řvát.
Šílet.
Mlátila jsem sebou, ale nebylo to nic platný. Veronica se usmívala. Viděla jsem rozmazaně. V uších mi zněly pomluvy.
To byly vzpomínky na lidi. V hlavě mi štěbetaly tisíce hlasů.
Škubala jsem nohama jako ryba na suchu. Veronica šla dál do vzpomínek. Až na úplný začátek.
Vzpomínka na vraždu.
V tom momentě jsem začala šíleně ječet. Ještě víc než předtím. Skoro jsem si vyřvala hlasivky.
,, NÉÉÉÉÉ!!! DOST! PŘESTAŇ!" řvala jsem z plna hrdla.
Už jsem viděla jenom černé siluety. Na kůži se mi udělala husina.
Každá myšlenka mě bolela.
A potom jsem upadla do bezvědomí.
Probudila jsem se. Pořád jsem viděla rozmazaně. Začala jsem si odkašlávat. Vykašlala jsem kapičky krve. Měla jsem ochraptělý hlas.
,, Ha…Haloo?" zachraptila jsem. Nic.
Podívala jsem se na hodiny. Bylo dvanáct hodin v noci. Přešla jsem do koupelny, abych si omyla obličej ušpiněný od kapiček vykašlané krve. Ucítila jsem v sobě nával vzteku. Vzpomínky. Emily. Hayley. Vražda…
Bylo to silnější než já. Vykřikla jsem. Musela jsem ze sebe tu zlost nějakým způsobem vypustit. Najednou jsem si něčeho všimla. Neměla jsem na sobě mé oblečení. A měla jsem sněhově bílou kůži.
,, Ne…" vydechla jsem a vletěla jsem do koupelny. Skoro se mi zastavilo srdce.
V zrcadle nad umyvadlem nebyl můj odraz.
Byl to odraz Veronicy. 

Měla jsem černé oči. Bílou pleť. Černobílé vlasy. Černé rty.
Cítila jsem se… Silná. Příšerně silná. Jakoby mě ta zlost nabíjela silou.
Zakručelo mi v břiše.
Mám hlad.

0

Příběhy a povídky

Autor: čokl   |   Publikováno: 03.10.2015   |   Zobrazeno: 897x