znáš creepypastu?

3.creepypasta Zero 1.díl

Na dvoře seděla mladá zelenooká brunetka. Paprsky horkého letního slunce dopadaly na její bledou kůži pokrytou modřinami. Před pár hodinama jí surově zbili její spolužáci.
Jmenuje se Alice, vždycky to byla laskavá a inteligentní dívka. Ale neměla moc přátel, a tak si je vytvářela. Vytvářela si imaginární přátele.
Měla jich mnoho, ale ze všech nejvýraznějších byla Zero. 

Byla to Alicina první imaginární kamarádka, která jí ochraňovala před kriminálníky. Kdykoliv jí někdo ohrožoval, Zero se o ni postarala. Byly to nejlepší kamarádky, vyprávěly si vtipy, vymýšlely příběhy a společně i dělaly srandu ze sousedů. Život hezky plynul.... Až do onoho dne.

Zatímco Alice seděla na měkké trávě a dívala se dolů na ulici, pohltil jí podivný pocit, nutnost. Něco v mysli jí říkalo, aby přešla silnici.

Ta myšlenka jí lákala a tak se zvedla a šla. Chvilku se procházela po klidné silnici. Bloudila svýma myšlenkama a nic jiného nevnímala. Najednou spatřila velký bílý kamion, který se k ní blížil závratnou rychlostí.
S očima vytřeštěnýma hrůzou stála na místě. Byla paralyzovaná strachem. Uslyšela skřípění brzd a skřípání kovu. Kamion dostal smyk a obrátil se na bok. Narazil přímo do jejího domu. Uslyšela ženský křik. Vůz narazil a vybuchnul. V Aliciných bledých očích se zrcadlila čirá hrůza. Pozorovala otevřené dveře kamionu, ze kterých se ven plazila postava. Byl to Alicin otec. Křičel a naříkala, ale nebylo mu to nic platné. Jeho noha byla uvězněna pod tunami kovu a on se nemohl dostat pryč. Celou scénu pohlcoval oheň, Alice si všimla ženy na sedadle spolujezdce.
Byla to její matka, která pomalu umírala v plamenech. Alice padla na kolena a pronikavě plakala.

,, MAMI!!! TATI!!!" Křičela bezmocně.
Byla pohlcena žalem a smutkem. Bylo to naposledy, co viděla své rodiče naživu.

Po nehodě jejich soused, pan Rogers, ucítil pocit viny a Alici si vzal na starost. Nenáviděla ho, byl tlustý, nechutný a střízlivý nanejvýš tři hodiny denně. Ale nenáviděla ho také, protože jí připomínal ten den.

Ten den, kdy ztratila rodinu.

O mnoho let později seděla brunetka na hodině dějepisu a čmárala si do sešitu karikatury lidí. Jako se to stalo k tomu něčí vlasy, něco násilně zbaven koncentraci. Vrásčitá ruka v soutěži s velkou nulou na něj vztahuje v jeho práci.

,, Alice, doporučuju ti sena mé hodině soustředit. Dalších Nula bodů opravdu není třeba." Řekla Alici profesorka. 

Alice zvedla hlavu. Nevěděla, co řekla.

,, A-ano, paní Kirstová." Řekla Alice, ne do očí.

Seděla nehnutě na židli a snažila se tvářit tak, jakože všemu rozumí. Ale snažila se spíš zaklonit hlavu, aby se nepozvracela. Omluvila se spěšně učitelce a utíkala na záchod.

Opláchla si obličej studenou vodou, aby zchladila hořící tváře. Najednou sebou polekaně trhla. Přísahala, že viděla svůj odraz ale... Blikající.

O několik hodin později už Alice seděla v umělecké třídě na hodině výtvarné výchovy a pozorovala své spolužáky. Bloudila ve svých myšlenkách, ani nevěděla, že její ruka samovolně klouže po papíru a že rozlévá červenou barvu. Ale to ona nevěděla. Najednou si uvědomila, že se na ní dívá učitel a že se už všichni balí na odchod ze třídy. Vrátila se do reality a podívala se na plátno. Ztuhla zděšením. Celé plátno i pracovní stůl byl pokrytý červenými kruhy. Nulami. Vystrašeně vyběhla ven z třídy.

Přivítala jí známá osoba.

,, Ahoj Alice! Vítej v Říši divů!" Malá hnědooká blondýnka se jí vrhla okolo krku.

,, Možná ne, Ann." Řekla Alice trochu nepříjemně.

,, No tak, uvolni se. Mimochodem, co tvoje práce?" zeptala se Ann a chytala na svůj růžový jazyk bílé sněhové vločky.

,, Budeš tu práci muset dělat i doma. Nebudu tu navždy, abych ti s tím pomáhala..." upozornila Ann Alice.

Cestou si vyprávěly vtipy, sdělily si novinky a drbaly, dokud nedošly k Anninymu domu. Rozloučily se a Alice se pomalu vydala do lesa. Milovala ten tichý les, zářivé slunce průsvitající mezi větvemi stromů. Jediné, co jí trápilo, byl ten fakt, že tahle stezka končí u jejího domu. Otevřela vrzající dveře a vklouzla dovnitř. Bylo tu chladno. Zadržela dech a vyrazila směrem ke svému pokoji.

,, Tady jsi ty děvko!" uslyšela hrubý hlas muže, který jí chytl za ruku.

Alice vyjekla, když spatřila jeho nechutný obličej. Alice zrudla a nasucho polkla.

,, Co je to? Huh?" ukázal na hromadu pivních plechovek a krabice od jídla.

,, Kurva! Zapomněla jsem dneska ráno vynést odpoadky!" Pomyslela si.

,, J-Já se omlouvám. Nějak jsem na to zapoměla…"

Najednou na tváři ucítila pěst pana Rogerse.

,, Nepotřebuju žádné debilní výmluvy! Stejně se to stane znova! Budeš toho litovat, to slibuju!" Odhodil Alici na podlahu a sedl si zpátky na ošuntělý gauč.

Když se Alice vzpamatovala, vstala a šla vyhodit smetí. Bylo to zvláštní, Rogers jí bil úplně vždycky, i když neudělala věc, o kterou jí nepožádal.

V jejím nitru zuřily emoce. Hněv, smutek, bolest a zmatek. Rychle vyšla po schodech a zavřela se v pokoji. Byla to tmavá místnost, na zdech byly karikatury a v rohu pokoje byla skříň a postel. Tohle bylo jediné bezpečné místo. Tady byla sama sebou. Nikdo nepřišel, jen ona, nikdo jiný.

Druhý den šla opět cestou pokrytou sněhem. Rychle přešla přes silnici. Černou kapucí si zakryla modřinu na tváři. Kdoví, co by řekl pan Rogers, kdyby se o tom někdo dozvěděl…

,, Alice. Hej počkej!" ozval se zezadu známý hlas.

,, Ahoj Ann." Odpověděla jí Alice monotónním hlasem.

Ann se zařadila vedle Alice.

,, Proč máš tu mikinu přes obličej? Ty tu prodáváš na ulici drogy nebo co?" Zasmála se Ann.

,, Ne…To jen… Je mi zima…" Řekla tiše.

Ann se nedůvěřivě usmála a odhrnula jí kapuci. Vytřeštila vyděšeně oči.

,, Panebože! Co se ti stalo?" prohlížela si Ann nafialovělou kůži okolo oka.

,, Ano, ano. Jsem v pořádku… Jenom jsem uklouzla a spadla na pult." Řekla tiše.

Ann se přísně zatvářila. Tušila, že Alice lže.

,, Hm… Když to říkáš ty… Kdyby se cokoliv stalo, jsem tu pro tebe." Hodila jí přátelsky ruku za ramena.

Alice přikývla a obě dívky došli do školy.

Jak den pokračoval, stále víc lidí si všímalo Aliciny modřiny. Vždycky odpověděla stejně.

,, Byla to nehoda."

Pro Alice to bylo zvláštní, většinou se o ni nikdo nezajímal. Ale ta všechna pozornost se jí nelíbila, a tak radši celý den nosila kapucu. Po škole rychle vyšla ven, na nikoho nečekala. Chvátala tolik, že omylem zakopla na schodech a spadla na kolena. Ucítila, jak se jí na rukou sedřela kůže a jak si udělala na koleni hlubokou ránu. Spatřila dvě postavy blížící se k ní. S hanbou vstala. Koukala se na zem, sledovala beton pod svýma nohama.

,, Snad si mě nevšimli…"

Sledovala svůj stín a snažila se působit nenápadně. Najednou jí z rukou nešikovně vypadly knihy. Začala se červenat studem a v panice začala ze země sbírat učebnice. Najednou se za ní ozvaly posměšné nadávky a smích.

,, Samozřejmě, že si mě všimli…" pomyslela si.

Zvedla svou knihu ze země a najednou ucítila, jak se jí o zátylek rozprsklo čokoládové mléko. Ztuhla. Cítila, jak se jí doslova vaří krev vzteky… Už to nevydržela. Vybuchla.

Odhodila všechny knihy a vrhla se na jednoho chlapce. Jeho oči se rozšířily překvpaením, když ho Alice udeřila pěstí do tváře a kopla ho do břicha. Padl na záda a začal vykašlávat krev.
Ležel na betonu a snažil se vzpamatovat. Kuckal a cítil, jak se mu krev navaluje do mozku. Najednou ucítil, jak ho Alice popadla za nohu. Nevěděl, kde se v ní vzala taková síla. Alice ho mrštila proti cihlové školní zdi. Ozvala se hlasitá rána a křupnutí. Alice si všimla, že se k ní blíží další kluk. Vyhnula se jeho úderu a jediným přesným úderem loktu ho poslala k zemi. Ležel na břiše a bylo vidět, že má na tváři hluboký škrábanec a z nosu mu tekla krev. Snažil se Alici zastavit, ale byl příliš slabý a tak jediné co mohl dělat, bylo vyhýbání se jejím úderům.

,, Přestaň Alice! STOP!" uslyšela najednou Alice něčí hlas.

Otočila se, a spatřila vyděšený výraz její kamarádky Ann.

Sklouzla pohledem po mé práci. Jeden kluk měl rozdrcenou nohu a druhý pohmožděnou tvář od krve.

,, Co jsem to udělala? To jsem nebyla já! Já nechtěla!!" plnily se Alici oči slzama.

Popadla jsem rychle své věci ze země a utíkala jsem na lesní cestu.

Když dorazila domů, ihned vběhla do koupelny a začala prohrabávat lékárničku. Hledala cokoliv, co by mohlo vyčistit a vydezinfikovat rány. Alkoholem si vyčistila ránu a mýdlem si smyla krev. Pozoroval jak mýdlo pění a jak se objevují bílé bublinky. Strašně to štípalo, ale rána byla vyčištěná. Jakmile si obvázala kolena a ruce, podíval se na svůj odraz v zrcadle

,, Co jsem to udělala? Proč jsem to udělala?! Jsem… Zrůda?" ptala se šeptem sama sebe.

,, Ach… To ne… Jen jsem tě chtěla chránit…" odpověděl jejími ústy cizí hlas.

Alice sebou polekaně trhla. Mluvil s ní její vlastní odraz v zrcadle.

,, C-Cože? Kdo jsi?!" třásla se strachy.

Po dlouhé odmlce jí chraptivý hlas odpověděl.

,, Já jsem tvůj nejlepší přítel… Nepomatuješ si?"

Po tvářích jí začaly stékat horké slzy. V mozku jí začala pulsovat krev. Chytla se za hlavu a začala křičet. Ta bolest byla nesnesitelná. Hlas v její hlavě hlasitě křičel pořád dokola stejnou frázi…

,, Nepamatuješ si mě, Alice. Jsem tvůj nejlepší přítel... Tvůj jediný přítel..."


Hlas se v následujících týdnech nevrátil. Ale Alice už nebyla taková jako dřív. Rvala se s ostatníma, dělala problémy, posmívala se, kradla... Bylo to divné, měla pocit, že se jí naprosto změnilo myšlení. Jako kdyby jí někdo ovládal mysl. Když byla vyloučena ze školy, neměla jinou možnost než se zavřít v pokoji bez jakéhokoliv lidského kontaktu.