Příběhy, články, recenze

Veronis, život italské vlkodlačice..14. kapitola

  Tentýž den domluvila královna Stefanie Francesce a Veronis něco jako hodinu etikety - stolování. Veronis to přišlo jako hrozná nuda a otrava, Franceska ''naštěstí'' ještě pořádně nevěděla o co jde. Seděly v jídelně, u dokonale prostřeného stolu  krajkovým ubrusem. Nádherné porcelánové talíře byly lemovány zlatem a pokreslené růžovými růžemi. Kolem talířů byly i různé příbory...stříbrné příbory. Franceska je už držela v rukou, zatímco Veronis se jich ani nedotkla, bála se na příbor šáhnout...asi věděla proč. Stříbro vlkodlakům škodí, pálí je a stříbrné zbraně je zabíjí. Když už několikrát učitel napomenul Veronis, aby vzala do ruky příbor, Veronis se rozhodla to risknout. Opatrně se prsty přibližovala k noži, když od něj byla maximálně pár milimetrů, zlehka se jej bříškem prostředníčku sotva dotkla. Zapálilo jí to, ucukla, po rudém místě od spáleniny nezbylo ani památky. Veronis byla strachem zapocená a celá se klepala. Franceska se na ní dívlala svýma modrýma očima, blonďaté kudrlinky se jí kroutily až do půli zad. Zamrkala na ní. Veronis polkla. Vzala hadřík, respektive ubrousek, který ležel vedle příboru a rukojeť nože si jím obalila. To samé udělala i s vidličkou. Franceska na ní jenom mrkala...vypadala jako panenka, jako porcelánová panenka. Kdo by to byl řekl že za tváří chudého děvčátka se skrývá směs princezničky, panenky a andílka. Když už měly před sebou jídlo, přišla věc, které se Veronis děsila nejvíce...musí si dát sousto do úst, to pravděpodobně problém není...ne když nejste vlkodlak a dostanou se vaše ústa do styku se stříbrným ostřím vidličky. Dokud to je jen zvenku, bude to ještě jakž takž v pořádku, ale Veronis se obává, že zevnitř úst to bude mnohonásobně horší...zkrátka jí to děsilo. Nakonec na to stejně musela přistoupit, nic jí nezbývalo. Snažila se, aby kov nepřišel do styku s jejími ústy, tak ostří zarazila za zuby a jakmile bylo z něj pryč sousto, rychle ostří vidličky vysunula ze zubů.

,,Signoro, to je velmi neslušné!'' napomenul ji (a to byli teprve u předkrmu), měl italský přízvuk.

,,No jo!'' odsekla mu. Odložila příbory. Jak jinak - udělala to zase špatně.

,,Signoro, pokud budete za okamžik pokračovat v jídle, musíte příbory překřížit...jakmile už nebudete pokračovat v jídle, musíte je položit na talíř těsně vedle sebe, popřípadě je položit na sebe.''

,,Já myslela, že se tady učíme jíst a ne že tady nacvičujeme vystoupení s příbory!'' zase mu odsekla. Franceska jenom vykulila svoje ''panenkovské oči''. Veronis zkřížila ruce na hrudi. Ono by jí stolování šlo...kdyby nebyla vlkodlak, nebo kdyby neměli stříbrné příbory. Sluhové odnesli talíře s předkrmem jak Veronis tak i Francesce.

,,Tento tón si vyprošuji!''

,,Hele napudrovanče, pro mě za mě si vyprošťuj co chceš, třeba i svoje krajky zaseklé v příborníku, ale já si budu mluvit jak chci, nejsem šlechtična!'' převrátila totálně jeho poslední slovo, což ho dorazilo. Ale jako učitel etikety musel být trpělivý, klidný a jít příkladem, což Veronis nepřišlo jako etiketa ale jako snobárna. 

  Když přišla na řadu polévka, to se Veronis zasekla totálně, že lžíci do ruky nevezme, respektive ji nedá do úst. Ovšem, že jí nic jiného nezbývalo. Obalila si rukojeť ubrouskem. Když nabrala vývar do lžíce a blížila se s ní ke rtům, nechtěla jí dát do úst, ale co se lžící? Má si jí dát taky mezi zuby a ten vývar si tam překlopit? Pak tu byla další možnost...Bóže, jeho z toho asi teď klepne! pomyslela si. Ústa namířila přímo k vývaru na lžíci a dlouze z ní vývar usrkla. Když to uviděl učitel etikety (respektive uslyšel), nešťastně zasténal a Franceska na Veronis jenom zírala.

,,Néééé!!! Srkání néé!!!'' ječel přes celou jídelnu. Aby ses nezbláznil! řekla si pro sebe potichu. ,,To...je...už...vrchol!!!'' znova zaječel.

,,Se hned nezblázni!'' odhodila lžíci do polévky, která mu v tu chvíli vystříkla na tmavohnědý oblek ,,Já....končím!!!! Toto je ztracený případ!!'' zaječel a rychlou chůzí vyrazil z jídelny tak, že se za ním dveře rozletěly. Franceska měla z toho všeho jenom vytřeštěné oči, všechno to proběhlo tak rychle a ona to nestačila vnímat. V ruce pořád ještě držela lžíci, kterou měla ponořenou ve vývaru.

  Veronis měla založené ruce na hrudi a byla opřená o opěrku růžemi polstrované židle. Podívala se na dveře a pak na Francesku, která dělala přesně to samý co Veronis. Uculovaly se na sebe a nakonec obě vyprskly smíchy.

,,Francesko, tady vidíš, jak se dá z nudy snadno udělat zábava.'' řekla ve smíchu. Smály se na celé kolo, sloužící se jenom smíchy uculovali. Veronis popadla Francesku za ruku a utíkaly ven z jídelny.

  E. J.

Pokračování...15. kapitola 

+5

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 17.09.2015   |   Zobrazeno: 601x