Příběhy, články, recenze

Veronis, život italské vlkodlačice..12. kapitola

  Veronis seděla na polstrované židli, lokty měla opřené o stůl a lokty se jí sesouvaly tak moc, že drchaly bílý krajkovaný ubrus. Veronis měla dlaně zabořené ve tvářích tak, že jí nebyly pomalu vidět oči. Byla plná smutku, vzteku a zklamání. Myslela si, že může královně Stefanii věřit...zmýlila se. Byla tak zklamaná, nejradši by něco rozmlátila...třeba ten křišťál, který stál na bílé komodě. Tím by si moc nepomohla a taky by zničila by cennou věc, která když by se prodala, postavila by na nohy celou vesnici...nebo i za pitomou náušnici, kterou měla na sobě předchozí den. Takové cetky, které by uživily celou vesnici.

  Otevřely se obrovské dveře do salónku a v nich stála Stefanie ve svých hnědých šatech, velkém tmavě hnědém klobouku s krémově zbarveným peřím, zpod kterého jí visely lokny od napudrované paruky, a tmavě hnědými rukavičkami. Veronis zvedla hlavu a otočila se. Jedna ze služebných, které stály z královnou, nesla Veronis o něco menší žlutý klobouk s jedním velkým tmavě hnědým brkem. Nasadila jí ho na hlavu. Byl vepředu zašpičatělý a vzadu byl mírně rozdvojený a zahlazený, měl stejný vzor jako na jejích šatech. Dlouhé hnědé vlasy jí spadaly až na kříž a nádherně se pod žlutým kloboukem vyjímaly. Když jí chtěly ještě dát rukavičky, Veronis je odmítla, královna to respektovala.

  Když vyšly z paláce, čekal na ně kočár. Veronis přišlo zbytečný, aby jely tak krátkou cestu k loďkám, mohly se projít. Stefanie pořád trvala na tom, že se pojede kočárem...Veronis už neměla sílu jí odporovat. Prostě nasedla, královna si sedla naproti ní. Veronis od ní pořád odvracela pohled. Slunce by nádherně prosvěcovalo oknem do kočáru, kdyby tam nebyly závěsy. 

  Dorazily k loďkám, převozník je zavezl na druhý břeh a na druhém břehu nastoupily do dalšího kočáru, který je vezl k vesnici. Veronis chtěla pustit do kočáru trochu světla, ale kdykoliv poodtáhla závěs, královna ho zase zatáhla. Obě mlčely. Veronis pak začala vystrkovat hlavu z okna a pozorovala okolí, hledala vesnici. Po vinných a kukuřičných polí následovaly postupné pustiny, jely místo po kamenné cestě hliněnou. Veronis viděla v dálce několik šedých kamenných domků, nikoho kolem neviděla. Kočár zastavil u původního vchodu do vesnice. Veronis vystoupila jako první, byla to ta vesnice, kterou předtím viděla a kterou chce zachránit. Po ulicích chodili pohublí lidé, roztrhané cáry špinavých hadrů na nich visely. Veronis si musela dát ruku před ústa, její ukazováček mířil až k očím, byly plné slz. Všechno to na ní padlo...smutek, tíseň, zoufalství. Šla pomalu malou kamennou bránou. Za ní šla Stefanie, ta se na rozdíl od Veronis rozhlížela a měla vyvalené oči.

,,To nemůže být pravda!'' řekla velmi potichu, když se s Veronis procházela ulicemi.

  Procházely kolem lidí, vypadalo to jako by ti lidé ani nevnímali, že jejich ulicemi prochází samotná italská královna.

  Přišly na náves. Tam kde původně tekla z malinké kašny voda, zbyl jeden prázdný kus kamene, ve kterém nebyla ani ta voda. Stefanie se šla porozhlídnout někam jinam (byla to malinká vesnice, takže nikam dál moc nedošla), zatímco Veronis stála a rozhlížela se. V tu chvíli ji něco zatahalo za sukni od šatů. Veronis se rozhlídla kolem sebe, za sebou viděla malou holčičku s dlouhými blonďatými prstýnky a silně modrýma očima, vypadala jako andílek...ale hodně nešťastný a smutný andílek.

,,Copak je?'' přidřepla si k ní, protože holčička byla moc malá....Veronis by se ani nedivila, že je to tím, že je podvyživená. Chytla ji za malou ušmouhanou ručičku.

,,Nemáte prosím něco k snědku?'' její modrá očíčka byla plná slz.

,,Nemám zlatíčko, ale brzo budu...neboj.'' 

,,Děkuju.'' sklonila hlavičku a trošičku se červenala.

,,Kde máš maminku?''

,,Nemám.'' stekla jí slza po vyhublé špinavé tvářičce. Když to vyslovila, Veronis se chtělo hrozně brečet.

,,Já taky ne.'' pohladila jí po tvářičce. Když holčička zvedla hlavu, tekly jí slzy čím dál víc.

,,Jakpak se jmenuješ?''

,,Franceska.''

,,Jmenuješ se jako moje dobrá kamarádka.'' pousmála se na ní, holčička zase sklonila hlavu.

  Veronis jí chytla za její kostnatá ramínka, přitáhla ji k sobě a objala ji. Holčička se jí pevně držela, Veronis cítila jak jí vlhne rameno, očividně se holčička vyplakávala. Veronis ji hladila po jejích blonďatých prstýnkách. Když ji od sebe odtáhla, vtáhla z výstřihu hedvábný kapesníček, kterým jí utřela slzy. Kapesníček by v mžiku zašpiněný od špinavých tvářiček. Pak ji něco napadlo.

,,Víš co? Chtěla bys do královského paláce?'' řekla jí to s takovým jakoby nadšením, jak to dělávají dospělí s malýma dětma. Holčička na ní chvíli koukala a pak pokrčila ramínky. 

  Veronis se zvedla a podala í ruku, chytila se jí. Už se k nim blížila Stefanie.

,,Tak co?'' otázala se jí Veronis.

,,Je to strašný! Já nemůžu uvěřit tomu, že se něco v mé zemi takového stalo. Nedokážu pochopit, jak jsem mohla něco takového dopustit.

,,Signoro, tohle je Franceska...můžu ji vzít do paláce?'' Franceska se schovávala za ní, styděla se. ,,Prosím.'' dodala Veronis.

,,Nuže dobrá, ale rychle pryč odsud...zítra lidem dodáme jídlo.'' odcházely z vesnice.

  Franceska vytřeštila oči, když uviděla velký kočár, nedokázala si pořádně uvědomit, že jím pojede a že patří mezi královské kočáry. Nastoupily, Franceska seděla vedle Veronis a měla jenom skloněnou hlavičku. Nic neříkala, nevydala ani slovo.

  E. J.

Pokračování...13. kapitola 

+4

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 13.09.2015   |   Zobrazeno: 551x