Příběhy, články, recenze

Veronis, život italské vlkodlačice..20. kapitola

  Dny, které se měla Veronis učit společenskému chování, uběhly jako voda. Veronis si myslela, že už to nikdy neskončí. Považovala to za to, že je to to nejhorší co už má za sebou. To ještě ale nevěděla co jí doopravdy čeká. Paruky, krinolíny, pudr, těžké šperky které by jí pomalu stáhly ke dnu. Jen s náhrdelníkem by jí ztěžkl krk a náušnice by jí utrhly uši. Čeká jí i korzet, mnoho spodniček, vějíře, obrovská pera v gigantických napudrovaných parukách. Tohle vše si Veronis nedokázala představit, proto byla tak trochu optimistická.

  Stefanie jí a Francesku zavedla ke švadleně. Veronis si myslela, že to bude brnkačka...spletla se. Švadlena měla už Francesku změřenou. Franceska měla všechno rychle za sebou, protože byla samozřejmě dítě. Zatímco si už hodinu hrála Franceska venku, Veronis byla pořád u švadleny.

   Stála tam už znuděná. Měla natažené ruce a švadlena jí různě obíhala a přeměřovala jí snad všechno, dokonce i hlavu. Když se tomu Veronis divila, vysvětlila jí, že je to potřeba na klobouky a paruky. Ona že takové věci sice nedělá, ale aby si sem nezvali zvlášť kloboučníka a parukářku, tak jim to změří sama a dodá jim to, jelikož jsou ze stejného města. Stefanie trvala na tom, aby měla Veronis korzet. Jak si jí tak ta švadlena přeměřovala, zjistila, že Veronis korzet potřebovat nebude, že je sama o sobě štíhlá. Švadlena jí dokonce tvrdila, že má stejnou postavu jako královna Stefanie. Jenže Veronis si není jistá, jestli je to její pravá postava, nebo jestli to dělá korzet. Je to její pravá postava, korzet nosí jenom proto, že je součástí rokokové módy. To Veronis tak nějak nemohla pochopit, protože kdo by se chtěl celý den škrtit v korzetu. Ale Stefanie je už očividně zvvyklá. Paruku taky pořád nosí.

,,Teď zvedněte nohu.'' Veronis protočila oči a zvedla jí, připadala si hrozně divně. 

  Nemohla držet rovnováhu a kolíbala se ze strany na stranu, švadlenu to už pěkně rozčilovalo.

,,Snažte se držet rovnováhu signoro!''

,,Madonna mia! To se vám snadno řekne! Víte jak si připadám divně?!''

,,Ano, vím...ale to je taky součástí vznešenosti....držet rovnováhu. Zkuste se třeba zaměřit na nějaký objekt tady v místnosti a upřete svůj zrak jen na něj.'' Veronis jenom protočila oči a otráveně zafuněla. Zaměřila se na zrcadlo nad krbovou římsou, vždycky jí fascinoval rám.

  Rovnováha se jí držela, ale stačilo jedno mírné pohnutí hlavou a rovnováha ta tam. Veronis padla na křeslo, které bylo naštěstí za ní. Veronis se v tu chvíli snažila nekřičet, ale nešlo to, zařvala jako tygr. Rychle vstala. Švadlena si totiž odložila špendlíky na křeslo, kam Veronis padla když ztratila rovnováhu. Zatímco Veronis křičela, švadlena se mírně uchechltla. Veronis si naštěstí žádný nikam nezapíchla.

,,Ach jo, signoro...copak je to tak těžký zaměřit se na jediný předmět a nespustit z něj oči?!'' pokárala jí, když se uklidnila.

,,Tak si to zkuste sama, když jste tak chytrá!''

,,Víte co? To to zkuste znova, ale myslete přitom na někoho, koho vám ta věc nějak připomíná.'' dívala se na ní skrze brýle a zvedla obočí. Veronis zafuněla a zkusila to znova.

  To, na co myslela, byl Federico, kterého ze srdce nenáviděla. Připomínalo jí ho to zrcadlo. Taky taková chlouba, která by zaujala každého, tedy ze šlechty. A rovnováha se dařila.

  E. J.

Pokračování...21. kapitola 

+5

Příběhy a povídky

Autor: EllieJeronim   |   Publikováno: 06.10.2015   |   Zobrazeno: 574x